Shape Created with Sketch.
Fairtrade
Fairtrade je certifikace, globální hnutí a také systém spravedlivého obchodování s pěstiteli ze zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky, jejichž produkty jsou součástí našich každodenních životů. Svět bez kávy, čaje, banánů nebo čokolády si lze jen těžko představit. Smyslem Fairtrade je skrze férové podmínky, garantovanou cenu a partnerské vztahy umožnit pěstitelům žít důstojný život, spolupodílet se na obchodování a mít podíl na rozhodování o jejich živobytí. Jak Fairtrade funguje a jaké jsou jeho všechny přínosy?
Fairtrade je jediný obchodní systém na světě, ve kterém pravidla hry spoluvytváří samotní zástupci pěstitelů
  • Podíl pěstitelů a pěstitelek na rozhodování je jedním z hlavních principů fungování systému Fairtrade. Zástupci pěstitelů mají na valné hromadě Fairtrade International polovinu hlasů. Mají tak možnost aktivně se podílet na rozhodování a prosazovat své zájmy při tvorbě standardů celého certifikačního systému (www.fairtrade.net/standard) i fungování sítě Fairtrade International. Díky této rovnocenné účasti pěstitelů je systém Fairtrade více demokratický a zohledňuje potřeby a perspektivy samotných pěstitelů.
  • Producenti mají možnost sdílet své zkušenosti, předkládat návrhy a spoluvytvářet pravidla obchodu, která reflektují jejich potřeby a požadavky. Tato ojedinělá spoluúčast přináší významnou změnu v tradičním obchodním systému, kde rozhodovací procesy často probíhají bez přímého zapojení a zastoupení zemědělců nebo pracovníků ze zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Ti běžně stojí mimo pozornost, nemají žádnou moc a jejich hlas není slyšet. Díky Fairtrade mají pěstitelé kávy, kakaa nebo banánů možnost sdílet své zkušenosti, vyjádřit své potřeby a spoluvytvářet spravedlivější podmínky pro sebe a své komunity.
Pěstitelé zapojeni do Fairtrade mají jistotu spravedlivé minimální výkupní ceny za svou kávu, kakao nebo banány.
  • Systém Fairtrade nabízí pěstitelům dvě velké ekonomické výhody: minimální výkupní cenu a fairtradový příplatek. Minimální výkupní cena je stanovena pro každou komoditu (káva, kakao, banány…) a stanovuje minimální hodnotu, za kterou od certifikovaného pěstitelského družstva vykupuje jejich certifikovaný odběratel. Díky garanci fairtradové minimální výkupní ceny dostanou pěstitelé za své plodiny takovou cenu, která pokrývá jejich výrobní náklady a zároveň jim umožňuje vést důstojný život.
  • Běžně jsou pěstitelé závislí na tržní ceně definované burzou, tu navíc podstatně snižují provize výkupců. Hodnotu kávy definuje komoditní burza. Arabika se obchoduje na burze v New Yorku, kde tvoří takzvanou céčkovou cenu neboli Coffee C Price. Průměrná cena arabiky se mezi lety 2015 a 2020 pohybovala jen mezi 1,01 a 1,36 USD za libru (tj. 0,454 kg). V květnu 2019 byla cena na desetiletém minimu, na pouhých 0,87 USD za libru arabiky. V únoru 2022 sice výkupní cena vystoupala až na hodnotu okolo 2,50 USD, ale v lednu 2023 činila zase pouze přibližně 1,50 USD. Aktuální cenu na burze můžete sledovat třeba na webu Financial Times.
  • Ve Fairtrade funguje výkupní cena jinak. Je zde pro každou komoditu stanovena úroveň minimální výkupní ceny, pod kterou odběratel nemůže produkt od družstva vykoupit. Například u prané arabiky činí 1,80 dolaru za libru (tj. 0,454 kg), u kakaa 2,40 dolaru za kilo (k 1. 8. 2023). Pokud je na světovém trhu cena vyšší než ta stanovená fairtradová, pak družstvo prodává za tržní cenu. Nikdy ale výkupní cena ve Fairtrade neklesne pod minimální garantovanou cenu. Četnost využití minimální výkupní ceny komentovala v roce 2022 Norethxy Galaraga, inženýrka z kolumbijského družstva ASOPROSIERRA: „Ve čtyřech z posledních pěti let byla cena kávy nízká, takže se aktivovalo fairtradové dorovnání do minimální výkupní ceny. Pěstitelé tedy dostávali zaplaceno za svou úrodu kávy aktuální tržní výkupní cenu danou burzou, ale protože se aktivovalo dorovnání do minimální výkupní ceny, tak za 2 až 3 měsíce jim ještě dorazil navíc doplatek pocházející z Fairtrade.”
Nad rámec výkupní ceny dostávají pěstitelská družstva v systému Fairtrade navíc fairtradový příplatek pro další rozvoj.
  • Kromě garance minimální výkupní ceny přináší systém Fairtrade druhou velkou výhodu: fairtradový příplatek. Jedná se o bonus, který musí certifikovaný obchodník pěstitelskému družstvu zaplatit nad rámec výkupních cen. Fairtradový příplatek nezískávají jednotliví pěstitelé, ale celé družstvo. Pěstitelé pak jako jeho členové sami na rozhodují, do čeho tyto bonusové prostředky investují. Díky tomu má fairtradový příplatek významnou demokratickou a samosprávnou funkci.
  • Výše fairtradového příplatku se liší dle komodity. K 1. 8. 2023 u prané arabiky činil 0,2 USD za libru kávy nebo 0,24 USD za kilo kakaa. Aktuální výši příplatku i minimální výkupní ceny najdete na webu Fairtrade International. Pěstitelská družstva investují bonusové prostředky fairtradového příplatku většinou do zvyšování produktivity pěstování a do komunitních sociálních nebo vzdělávacích projektů. V roce 2021 takto pěstitelé a pěstitelky zapojení po celém světě do systému Fairtrade rozhodovali celkem o 190 milionech eur.
  • „Peníze z fairtradového příplatku investujeme do infrastruktury, kdekoli je to třeba – odslupkovávačky, fermentační nádrže, sušáky na kávu, vše, co je potřeba ke zlepšení kvality kávy. A také ke zlepšení produktivity – semínka kávovníku, hnojiva nebo materiál pro pařeniště, abychom měli dostatek sazenic. Prostě to, co nám pomáhá udržet dobrou výnosnost pěstování,” upřesňovala v únoru 2022 Sandra Palacios, ředitelka kolumbijského družstva COOAGRONEVADA. V Pobřeží slonoviny nám o fairtradovém příplatku vyprávěla v prosinci 2019 Kouma Elise, ředitelka družstva SCOOPRADI: „Po každé sklizni sesbíráme na shromáždění potřeby pěstitelů. Potom z příplatku budujeme školy, školky, ubytování pro zdravotníky či učitele, stavíme vylepšené studny a pomáháme rodinám pěstitelů vzdělávat jejich děti.” V nedalekém družstvu ECAKOG je ředitelem Diarassouba Adam. Příplatek tu využívají ke zvyšování produkce a na podporu vzdělávání: „Díky fairtradovému příplatku jsme mohli rozšířit naši kancelář, také jsme koupili 36 motorek pro zjednodušení přesunu našich techniků a zakoupili jsme také desítku traktorů, abychom zjednodušili sběr kakaa. Rozdali jsme balíčky školních potřeb 200 dětem pěstitelů a 80 rodičům školáků jsme dali školní půjčky.” V etiopském kávovém družstvo OCFCU se rozhodli, že z příplatku opraví silnice a postaví mosty, aby v celém regionu zvýšili bezpečnost dopravy. Z fairtradového příplatku také postavili 15 škol a 42 učeben. „Díky lepšímu příjmu se zcela změnil můj domov i mé zdraví. Družstvo u nás zřídilo vlastní obchod a z fairtradového příplatku postavilo školu,” popisuje Mengesha Wocho, členka družstva OCFCU.
Fairtrade je nejen certifikační systém produktů, ale i globální hnutí propojující miliony pěstitelů a spotřebitelů.
  • Podle zprávy Fairtrade International z roku 2023 je do systému Fairtrade zapojeno více než 2 miliony pěstitelů a přes 1930 pěstitelských družstev a organizací v celkem 70 zemích světa. Z fairtradových surovin se v roce 2021 prodávalo ve 143 zemích světa více než 37 000 výrobků. Fairtrade je ale nejen certifikační systém eticky vyráběného zboží, ale i globální hnutí propojující 2 miliony pěstitelů s miliony aktivních spotřebitelů.
  • Lidé se do podpory pěstitelů ve světě zapojují svou spotřebou i svým aktivním občanstvím. Aby v zemích produkce zvýšili sociální spravedlnost, věnují svůj čas vzdělávání a informování o globálních souvislostech, problémech pěstitelů v zemích produkce i dopadech systému Fairtrade na jejich životy a komunity. Neváhají se za pěstitele postavit i tlakem na politiky, v posledních letech podepsalo přes milion občanů Evropské unie ve 20 zemích EU výzvu k férovějším obchodním dohodám pro pěstitele ze zemí Asie, Latinské Ameriky a Afriky. I díky tomu odhlasovali evropští poslanci směrnici EU o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v zemědělském a potravinovém řetězci, která bere v potaz potřeby pěstitelů.
  • Lidé ve spotřebitelských zemích se snaží k tématu zapojovat své okolí, komunity, školy, církevní spolky nebo radnice. Ve světě funguje přes 2000 Fairtradových měst ve 30 zemích světa. V České republice máme patnáct Fairtradových měst a také desítky Fairtradových škol. Tématem se ve vzdělávání zabývají stovky českých pedagogů. Tisíce lidí se u nás každý rok v květnu zapojují do oslav Světového dne pro fair trade pomocí komunitního pikniku Férová snídaně. Lidé u nás také pořádají veřejná promítání, infostánky a komunitní akce, využívají vzdělávací lekce, organizují výstavy nebo i zapojují samosprávu do společensky odpovědného veřejného nakupování.
  • Zapojte se i vy do podpory Fairtrade. Na naší webové stránce www.fairtrade.cz/zapojte-se najdete přehled možností, co můžeme pro podporu pěstitelů ve světě udělat i u nás.
Naplňování fairtradových pravidel kontroluje u pěstitelů i zpracovatelů nezávislá auditorská společnost FLOCERT.
  • Fairtrade International je mezinárodní nezisková organizace, která především stanovuje standardy pro certifikaci Fairtrade a dohlíží na využívání známky FAIRTRADE. Věnuje se také rozvoji trhu a zvyšování povědomí o Fairtrade. Svou činnost financuje především z licenčních poplatků od obchodníků, kteří používají známku FAIRTRADE na svých produktech.
  • Plnění standardů Fairtrade International nekontroluje organizace sama, ale dohlíží na to nezávislá certifikační společnost FLOCERT. Tato auditorská společnost provádí kontroly dodržování standardů a realizuje pravidelné a namátkové audity ve spolupráci s inspektory a auditory po celém světě. Audity si platí samotná družstva, obchodníci či zpracovatelé. Certifikovaný musí být každý článek obchodního řetězce, od pěstitelského družstva přes dovozce až po zpracovatele, který výrobek zabalí. Spotřebitel tak má jistotu, že produkt se známkou FAIRTRADE opravdu naplňuje požadovaná kritéria.
  • Auditoři z FLOCERT provedli v roce 2021 celkem 3568 auditů. Po inspekci na místě posílají auditoři svou auditorskou zprávu do centrály FLOCERT. Tam zprávu vyhodnotí analytik. V případě naplnění standardů vystavuje FLOCERT potvrzení o certifikaci a samotný certifikát. Pokud auditoři objeví nedostatky, požadují nápravu, jinak družstvo nebo zpracovatel o certifikaci přijde. Po úvodním auditu jsou pěstitelská družstva v rámci tříletého certifikačního cyklu zkontrolovány ještě dvakrát. Mimo těchto pravidelných auditů provádí FLOCERT také neohlášené kontroly.
Pěstitelé ve Fairtrade sami rozhodují o využívání fairtradového příplatku a volí své zástupce do vedení družstva.
  • Do systému Fairtrade se nemohou zapojovat jednotliví pěstitelé, pouze celá pěstitelská družstva. Pěstitelé se spojují a tato družstva zakládají nebo se do existujících družstev připojují. Pro systém Fairtrade je klíčové podporovat samosprávnost a demokratičnost pěstitelských družstev. Pěstitelé mohou aktivně ovlivňovat jejich chod. Jako jejich členové si na schůzích sami pravidelně volí své zástupce do vedení. V případě nespokojenosti také mohou rozhodovat o jejich odvolání. Druhou významnou rozhodovací pravomocí je možnost určit, jak se využije fairtradový příplatek, který jim certifikovaní odběratelé platí nad rámec výkupní ceny.
  • Fairtrade rovněž zakazuje diskriminaci, pomáhá posilovat roli žen a rovnost pohlaví. „Dříve ženy čelily diskriminaci, byly vnímané jako podřadné, neměly žádné postavení, nikdo je neposlouchal. Ale teď ženy chodí na schůze a jsou i ve vedení družstva. Už nejsou jen zavřené doma, účastní se jeho běžného chodu, a to i díky školením, které družstvo organizuje,“ prozrazuje dopady systému Fairtrade hlavní účetní Miriam Chalez z družstva TODOSANTERITA v Guatemale. V létě 2023 byly ženy výrazně zastoupeny v radě Fairtrade International a obě současné ředitelky byly ženy: globální výkonnou ředitelkou Sandra Uwera a výkonnou ředitelkou Fairtrade International Melissa Duncan. Také mnoho pěstitelských družstev vedou ženy, ať už z pozice ředitelek, nebo předsedkyň. Ve světě je odhadem 60 až 80 % jídla vypěstováno ženami, přesto nevlastní půdu a ze zisků jim připadá jen velmi málo. Fairtrade se snaží tento stav měnit. Z více než 2 milionů zástupců je mezi farmáři 20 % žen a mezi zaměstnanci plantáží 45 % žen. Ve Fairtrade se aktivně bojuje s diskriminací, sexuálním násilím nebo nuceným testováním těhotenství. Z fairtradového příplatku se financují vzdělávací programy a podnikání žen.
V rámci systému Fairtrade pěstují lidé kávu, kakao nebo banány šetrněji k životnímu prostředí.

  • V rámci systému Fairtrade se plodiny pěstují šetrněji k životnímu prostředí. Standardy Fairtrade vyžadují ekologicky šetrnější využívání přírodních zdrojů, zákaz škodlivých pesticidů nebo zákaz geneticky modifikovaných sazenic a osiv. Díky přísným ekologickým principům má 60 % zapojených kávových družstev také certifikaci bio. Žádná jiná certifikace tento podíl přitom nemá větší než 25 %. Pěstitelé zapojení přes svá družstva do Fairtrade dostávají za svou bio produkci příplatek – ten činil od roku 2011 0,3 USD za libru kávy (0,454 kg), a od srpna 2023 byl zvýšen na 0,4 USD za libru.
  • „Pěstujeme jinak než sousedé. Jako členové fairtradového družstva musíme dodržovat určitá pravidla. Například nesmíme používat chemické insekticidy nebo chemická hnojiva. Hnojiva musíme využívat pouze organická, vyrábíme si je přímo zde na farmě. Někteří naši sousedé na to nechtějí přistoupit. Mohou využívat chemikálie, mají vyšší produkci kávy a taky je to pro ně méně práce. Jen čištění pozemku od plevele zabere polovinu našeho času. Sousedé říkají, že jim ta dřina za těch pár peněz navíc nestojí, proto se k nám do družstva nepřidávají,” vyprávěl nám v Kolumbii v roce 2022 Medardo Bajero Ramirez z družstva ASOPROSIERRA.
  • „Díky speciálnímu stroji od družstva jsme schopni sami přeměnit dužninu z kávových třešní na kompost. Nemusíme si díky tomu kupovat organická hnojiva na trhu,” zmiňuje Muhammad Karim z indonéského družstva Koperasi Kopi Gayo Organic (KKGO). Svou kávu robustu pěstuje v oblasti Aceh, nejzápadnější provincii Indonésie.
Fairtrade zvyšuje u pěstitelů odolnost vůči změně klimatu také pomocí školení a podpory zalesňování.
  • Změna klimatu ohrožuje pěstitele. Aktuální situace znamená nutnost rychle se na nové podmínky adaptovat. Pěstitelé mohou využívat fairtradový příplatek na výsadbu stromů, testování nových zavlažování a diverzifikaci plodin. Fairtradoví pěstitelé sami rozhodují o tom, jak budou peníze z příplatku použity, protože právě oni nejlépe vědí, co potřebují, aby se stali odolnější. Afričtí fairtradoví pěstitelé se například účastní Klimatické akademie, kterou za čtyři roky působení prošlo už 8500 pěstitelů a 800 z nich se zúčastnilo kurzů diverzifikace plodin.
  • Udržitelnější způsoby pěstování pomáhají pěstitelům zavádět zkušení agroinženýři, kteří je průběžně navštěvují. Pěstitelé vysazují stromy a využívají pěstování v zastínění, mulčování, efektivněji využívají vodu – třeba dešťovou k zavlažování, sami si vytváří kompost pro ekologické hnojení, volí odolnější odrůdy kávovníků nebo využívají biologickou ochranu proti plevelům, chorobám a škůdcům. Jedním z rozšířených škůdců je zavíječ kávový (španělsky broca). Ten napadá plody kávovníků tak, že se zavrtá do kávových zrnek, kde naklade vajíčka. Aby nedošlo ke zničení úrody, využívají se nejčastěji insekticidní postřiky. Ty jsou ale toxické a ohrožují půdu i vodní zdroje. Pěstitel Aladino Varrantes Arce z kostarického družstva COOPESARAPIQUI využívá ekologickou variantu: „Používám alkoholové pasti. Broučky to přitahuje, napijí se a utopí. Dá se tak zabránit velkým škodám.”
  • Zásadní strategií v boji proti dopadům klimatické změny je zalesňování a pěstování v zastínění. Stromy poskytují nejen stín pro postupnější zrání plodů, regulaci teploty a vlhkosti na pozemku, ale také další plody pro obživu pěstitelů nebo úkryt pro ptáky a další živočichy. „Aby se zde příroda zachovala, nepoužíváme strunové sekačky na trávu, čistíme to tu postaru mačetou. Chráníme vodu, nekácíme stromy, nevypouštíme žádné chemikálie ani insekticidy, aby se udržela zeleň pro zvířata,“ popisuje Carlos Julio z kolumbijského družstva COOAGRONEVADA. Ráno k jeho domku chodí na spadaná avokáda pásovci a svým řevem ho budí vřešťani červení.
U vzniku fair trade stály po druhé světové válce církevní spolky ve Spojených státech Amerických.
  • Historie hnutí fair trade se odvíjí od roku 1946, kdy americká církevní organizace Ten Thousand Villages (dříve Self Help Crafts) začala napřímo nakupovat řemeslné výrobky z Portorika. Podnět k tomu dala Edna Ruth Byler, které se osobně hodně dotkla chudoba, již zažila na cestě po Portoriku. Paní Edna za pomocí svého křesťanského Mennonitského ústředního výboru (Mennonite Central Committee) začala prodávat ručně vyráběné výrobky z kufru svého auta a nakonec v roce 1958 rozšířila na výkladní skříň s názvem Self Help Crafts. Snažila se poskytnout udržitelné ekonomické příležitosti pro řemeslníky z tzv. rozvojových zemích vytvořením životaschopného trhu pro jejich produkty.
  • Až do 70. let se prodávaly za férovější cenu pouze řemeslné výrobky: košíky, oblečení, doplňky, ozdoby. První potravinou, která se v rámci fair trade začala prodávat, byla káva. A to až v roce 1973, kdy začala nizozemská společnost Fair Trade Original dovážet kávu z pěstitelských družstev v Guatemale. Výrazný rozvoj systému nakupování surovin za spravedlivých podmínek nastal až v roce 1998, kdy vznikla mezinárodní nezisková organizace Fairtrade International. Ta vytvořila jednotné standardy Fairtrade, a dala tak možnost vzniku uceleného certifikačního systému a označování výrobků certifikační známkou FAIRTRADE®.
  • Nyní za fairtradové považujeme buď takové výrobky, které jsou označené certifikační známkou FAIRTRADE® (www.fairtrade.net), nebo výrobky, které pocházejí od členů World Fair Trade Organisation (www.wfto.com). Tento druhý systém je členský, historicky starší, založený více na důvěře a nabízející i řemeslné a textilní zboží – pro spotřebitele ale hůře rozpoznatelný. O rozdílu a fungování obou fairtradových systémů si můžete přečíst v tomto našem článku.
Díky Fairtrade mají venkovské oblasti v Pobřeží slonoviny přístup k pitné vodě a vzdělávání.
  • Pěstitelská družstva zapojená do systému Fairtrade dostávají nad rámec výkupní ceny navíc i fairtradový příplatek. Ten se od října 2019 navýšil o 20 % na 240 USD za tunu kakaa. O využívání těchto bonusových prostředků demokraticky rozhodují sami členové družstva. Jen v roce 2017 mohlo 220 000 zapojených pěstitelů a pěstitelek v Pobřeží slonoviny a Ghaně rozhodovat o využití 27 milionů USD. Příplatek se nejčastěji využívá na podporu zvyšování efektivity pěstování a sociální programy.
  • V Pobřeží slonoviny z těchto prostředků staví například nové školy nebo studny. Díky vylepšené studni postavené družstem ECAKOG má nyní přístup k pitné vodě všech 4000 lidí z vesnice Gogoko. Radost z toho má třeba tamní obyvatelka Klonan Janette: „Teď už nemusíme chodit daleko, abychom načerpali pitnou vodu. Velmi nám to vyhovuje a jsme spokojení. To pro nás udělalo fairtradové družstvo.” Na stavbu školy a studní se soustředilo také družstvo CANN, které sídlí ve městě Ndouci: „Protože pěstitelé neměli pitnou vodu, postavilo družstvo z fairtradového příplatku studnu pro celou vesnici. Ve vesnicích jsme také postavili školy. Děti se tak dnes mohou vzdělávat přímo na místě a nemusí nachodit kilometry, aby se dostaly do školy,“ říká ředitelka družstva Kouadio Agnes. Jedna škola se šesti třídami stojí ve vesnici Agnikro, druhá se čtyřmi třídami zase ve vesnici Tiemokokro. Tam také vystavělo družstvo z fairtradového příplatku školní jídelnu a opravilo studnu. To oceňuje pěstitelka kakaa N‘zue Adjoua Albetine: „Družstvo opravilo školu, opravilo pumpu a nyní ještě dali dětem balíček se školními potřebami. To se opravdu naší komunitě líbí.“ Její muž je členem družstva CANN a společně žijí ve vesnici Tiemokokro.
V tomto materiálu nahlížíme na certifikační systém a hnutí Fairtrade pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Představujeme je jako jednu z možností, jak se aktivně zapojit do řešení lokálních i globálních výzev. Snažíme se podpořit vnímání Fairtrade jako partnerského systému, který pěstitelům umožňuje žít důstojný život, spolupodílet se na jeho fungování a mít v něm silný hlas.
Klimatická změna
Naše průmyslová civilizace způsobuje změny na planetě a jedna z nejzásadnějších je změna klimatu. Tato krize se projevuje oteplováním i extrémními výkyvy klimatu a dotýká se lidí všude na světě, pěstitelů kávy v Kolumbii i nás v České republice. I když za změnu klimatu mají historicky větší odpovědnost průmyslové země, její současné dopady nesou hlavně ti nejchudší, kteří mají na problému nejmenší podíl. Jaké změny jsou potřebné k tomu, abychom zmírnili následky a řešili kořeny problému?
Kvůli změně klimatu dojde dle vědců do roku 2050 k úbytku vhodných ploch pro pěstování kávy Arabiky o polovinu.
  • Dle studie vědců z Curyšské univerzity aplikovaných věd dojde do roku 2050 k úbytku vhodných ploch pro pěstování kávy arabiky v Brazílii, Indonésii, Vietnamu a Kolumbii přibližně o polovinu. Zatímco odolnější robusta přežije, citlivější arabice nárůst průměrných ročních teplot a zničujících dešťů velmi škodí.
  • Kávovník arabský je náročnější na pěstování, pro růst vyžaduje teplé dny a chladné noci, vyvážený poměr deště a slunečního záření, navíc nadmořskou výšku mezi 800 a 2200 m n. m. Proto se pěstuje především v horských oblastech Latinské Ameriky. S klimatickou změnou se ale vhodné oblasti pro pěstování kávy arabiky posunují do ještě vyšších nadmořských výšek. Kvůli získávání nových míst k pěstování hrozí kácení původních pralesů. Studie Coffee Barometer z roku 2020 upozorňuje, že pokus o udržení současné produkce kávy by do roku 2050 znamenal desítky milionů hektarů zničeného deštného pralesa s devastujícím dopadem na ekosystémy po celém světě.
  • Mnoho pěstitelů musí kvůli klimatické změně upustit od dalšího pěstování kávy. Tato situace postihuje i Bladimira Pacheca Quinta na severu Kolumbie. Po několik generací na svém pozemku pečuje o pár hektarů arabiky. Poslední roky se mu ale produkce kávy snižuje. Kvůli změně klimatu a stoupající teplotě už jeho pozemek není vhodný pro pěstování kávy. Nemůže se jen tak sbalit a postavit domek na pozemku o 200 metrů výš, kde je klima pro pěstování nyní vhodnější. Chybí mu prostředky i znalosti, jak se se změnou klimatu vypořádat. Naštěstí je členem fairtradového družstva ASOSEYNEKUN a technici mu pomáhají s vysazováním nových plodin – kakaa a cukrové třtiny. Podívejte se, jak klimatická změna dopadá na pěstitele kávy na www.fairtrade.cz/klimaticka-zmena.
  • Klimatická změna ovlivní ale i pěstování dalších plodin, například kakaa. Studie naznačují, že v mnoha kakaových oblastech Ghany a Pobřeží slonoviny bude do roku 2050 pravděpodobně příliš horko na pěstování této plodiny. Tyto země také pravděpodobně čekají náročné změny klimatu, které zahrnují více dnů s vydatnými srážkami a také zvýšené riziko vln veder a sucha v některých oblastech.
Pěstitelé kávy Arabiky, ale i banánů nebo kakaa, citelně vnímají změnu klimatu a obávají se o své živobytí v budoucnu.
  • Přestože ke klimatické krizi přispívají nejméně, patří drobní pěstitelé v zemích s nízkými příjmy k těm, kteří jsou postiženi neúměrně. Od smrtících vln veder v Africe až po záplavy v jihovýchodní Asii – jen za poslední roky došlo k řadě ničivých klimatických událostí, které zasáhly drobné pěstitele v nízkopříjmových komunitách.
  • V kolumbijských horách se od roku 1980 zvýšila průměrná teplota o 1,2 °C. I takto jemně zvýšená teplota je spouštěčem dějů a jevů, které mají velké dopady. Kromě extrémnějšího počasí a obtíží s pěstováním dochází také k většímu šíření chorob a škůdců. Měnící se vzorce počasí mají kvůli kombinaci prodlužujícího se období sucha a ničivých přívalových dešťů zásadní dopady na životy komunit pěstitelů. „V této oblasti nám nyní dost málo prší. Dřív pršelo třeba dva měsíce v roce, a teď za celou zimu zaprší tak čtyřikrát. To je velká změna,” popisuje Aladino Varrantes Arce z družstva COOPESARAPIQUI v Kostarice. V Kolumbii to potvrzuje Luz Marina Reigoza, pěstitelka kávy z družstva COOAGRONEVADA: „Klimatická změna ovlivňuje pěstování kávy. Počasí je nepředvídatelné. Někdy vůbec neprší nebo zima přichází dřív, než ji čekáme. Káva pak vykvete příliš brzy a nemůžeme ji sklidit.” Maria Clementina Blanco a Emilio Rincón spolu v 1500 metrech nad mořem pečují o 2 hektary pozemku na severu Kolumbie: „Podnebí se strašně změnilo, protože před dvaceti lety byl po soumraku cítit chlad. Dnes, když spíme, je stále teplo. Klima se mění, teplota se hrozně zvýšila.“ Pěstitel kávy z kolumbijských hor Jorge Eliecer Pianeta Sarabia je členem družstva ANEI a popisuje své problémy související se změnou klimatu: „Přišlo k nám plísňové onemocnění roya a dostalo se na kávovníky. Ty poté takzvaně zklackovatěly. Kávovníkům popadaly listy a bez listů už rostlina nemohla získávat výživu a uschla.” Změnu klimatu registruje i Albeiro Alfonso Cantillo, který hospodaří v kolumbijské oblasti Magdalena: „Klima se rozhodně změnilo: dnes jej nedokážeme předpovídat jako dříve, jako to dělali naši rodiče.“
  • Problémy kvůli změně klimatu nehlásí jen pěstitelé kávy v Latinské Americe, ale i pěstitelé kakaa v západní Africe, čaje v Indii nebo banánů. Právě u pěstitelů banánů se očekává, že kvůli klimatické změně budou v Karibiku a ve střední Americe pociťovat méně srážek a extrémnější teploty, zatímco pěstitelé v jihovýchodní Asii a Oceánii budou vystaveni zvýšenému riziku tropických cyklónů. V listopadu 2022 se v Šarm aš-Šajchu konala konference OSN o klimatu COP27 – a zástupci Fairtrade zde zdůraznili, že změna klimatu ohrožuje nejen pěstitele, ale i samotnou existenci potravin na naší planetě. Bylo inspirující vidět, jak fairtradový pěstitel kokosových ořechů Pablito Aquino, který přežil tři velké tajfuny na Filipínách, řekl na konferenci COP: „My, pěstitelé, jsme odhodláni proti této klimatické krizi bojovat!“
Za současnou změnu klimatu můžeme především my, lidé v průmyslových zemích a náš styl života.
  • Klima se mění kvůli změně složení atmosféry. Globální oteplování je způsobeno nárůstem koncentrace skleníkových plynů produkovaných lidskou činností. Viníkem jsme především my, lidé v průmyslových zemích a náš styl života. Můžeme to změnit. Pokusit se snižovat svou individuální uhlíkovou stopu, méně spotřebovávat, neplýtvat, omezit automobilovou a leteckou dopravu, snížit spotřebu masa. Věnovat se více vztahům a činnostem. Upozorňovat na nespravedlnosti a nerovnosti. Podporovat bezuhlíkovou energetiku a přechod od využívání fosilních paliv.
  • Během průmyslové revoluce jsme začali využívat uhlí pro pohon parních strojů, hnědé uhlí je dodnes využíváno v tepelných elektrárnách a ještě v roce 2021 se v Česku na výrobě elektřiny podílela z 50 % fosilní paliva. Dalších 37 % dodala jaderná energie a 13 % vyrobily obnovitelné zdroje. Těžba a spalování fosilních paliv je základem současné energetiky, ale stojí za ¾ celosvětových emisí skleníkových plynů, které způsobují změnu klimatu. Nejde jen o lidmi prováděnou těžbu a distribuci uhlí, ropy nebo zemního plynu. Na to navazuje zpracování, tedy výroba a distribuce elektřiny, tepla a pohonných hmot. Kromě toho se fosilní paliva také spalují přímo: v průmyslu, v domácnostech a ve službách.
  • Průměrná teplota na Zemi se od průmyslové revoluce výrazně zvýšila a poslední dekáda od roku 2010 do roku 2019 byla nejteplejší v historii. Od roku 1890 bylo devatenáct z dvaceti nejteplejších let zaznamenaných až právě v posledních 20 letech, tedy od roku 2000 do roku 2020. „Současné složení atmosféry jsme tu neměli poslední 4 miliony let, během kterých se střídaly doby ledové a meziledové. Je to kvůli tomu, že jsme v posledních desetiletích spalovali fosilní paliva. To přidalo oxid uhličitý do atmosféry,“vysvětluje v podcastu Deníku N Ondráš Přibyla z organizace Fakta o klimatu. Prozkoumejte jejich web www.faktaoklimatu.cz, najdete tam plno informací a přehledných infografik.
Planeta se kvůli emisím skleníkových plynů ohřívá rekordním templem. Hrozí další zrychlení kvůli tání permafrostu.
  • Planeta Země je komplexní, propojený organismus. Celou její historii se mění klimatické podmínky a stav podnebí, a to z různých důvodů. Pokud se podíváme na vývoj historické teploty, vidíme, že teplota byla v dávných dobách až o 15 °C vyšší než nyní. Nebyly tu však podmínky slučitelné s životem, jak jej známe dnes. S koncem doby ledové v období 10 000 let před n. l. přišly výrazné klimatické změny, postupné oteplování a poměrně stabilní vývoj teplot. To odstartovalo přechod lidstva od sběračství a lovectví k pastevectví a zemědělství, což vytvořilo podmínky pro vznik prvních civilizací.
  • Naše současné geologické období se nazývá holocén a navazuje na předchozí dobu ledovou. Řada vědců ale začíná mluvit o nové geologické epoše, o antropocénu. Tedy o období, kdy je hlavním hybatelem planetárního ekosystému člověk. Za začátek tohoto období můžeme považovat rozvoj využívání fosilních paliv na přelomu 18. a 19. století a následnou průmyslovou revoluci. S nástupem průmyslové revoluce roste nárok člověka na přírodní zdroje a obecně se zesilují negativní dopady jeho činnosti na planetu Zemi. Především v zemích, které se industrializovaly a které kolonizovaly mimoevropská území. Od průmyslové revoluce se začala naše planeta kvůli vypouštění skleníkových plynů ohřívat rekordním tempem. Zatímco v průběhu přirozeného přechodu mezi dobou ledovou a meziledovou trvalo planetě Zemi oteplení o 1 °C více než tisíc let, nyní se vlivem člověkem vypouštěných skleníkových plynů ohřála o 1 °C za méně než 50 let. Tempo, kterým oteplení v posledním století probíhá, je asi desetkrát rychlejší, než změny teplot planety kdykoliv v historii lidstva. Naše planeta se neohřívá rovnoměrně, třeba severní polokoule se otepluje rychleji než ta jižní a místa na souši se oteplují rychleji než oceány. V Evropě a severní Asii jsou současné teploty o 2–3 °C vyšší než před sto lety, v arktických oblastech až o 4 °C.
  • Současná změna klimatu se může ještě urychlit. Pokud dojde k bodu zvratu. Nevíme, kdy tento bod nastane, ale přinese pro život na planetě katastrofální dopady. Nastartuje totiž nezvratné a devastující změny v celém našem ekosystému. Pokud se bude dále rychle zvyšovat teplota, dojde například k tání permafrostu na Sibiři, a tím i k uvolnění obrovského množství metanu. Ten je tam nyní zachycený ve zmrzlé půdě a ledu. Protože je metan extrémně silný skleníkový plyn (více než 20x silnější než oxid uhličitý), při uvolnění pravděpodobně násobně zrychlí proces dalšího oteplení. Abychom tomu jako společnost zabránili, snažíme se snižovat emise skleníkových plynů. To je i cílem Pařížské dohody, která určila jako klíčovou snahu udržet globální oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně v porovnání s teplotou v předindustriálním období. Při oteplení nad 2 °C se totiž dle vědců blížíme bodu zlomu.
Hlavním zdrojem nárůstu koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře je spalování fosilních paliv: ropy, plynu a uhlí.
  • Před dávnými a dávnými časy žili na planetě různí pravěcí živočichové a organismy: trilobiti nebo hlavonožci. Po smrti zapadali do sedimentu a se zbytky odumřelých rostlin byli vystaveni teplu a tlaku, za miliony let se z této biomasy anaerobním rozkladem (bez přítomnosti kyslíku) stalo fosilní palivo. To dokáže uvolnit energii při spalování. Řadí se mezi neobnovitelné zdroje energie, přece jen jejich obnovování trvá miliony let a jejich zásoby se vyčerpávají mnohem rychleji, než se vytvoří nové.
  • Mezi fosilní paliva patří ropa, uhlí a zemní plyn. Mezi běžně používané deriváty fosilních paliv patří petrolej a propan. Spalováním fosilních paliv uvolňujeme do ovzduší obrovské množství oxidu uhličitého (CO₂), který je hlavní příčinou globální změny klimatu. Oxid uhličitý funguje jako skleníkový plyn – zadržuje sluneční záření odražené od zemského povrchu a přispívá ke globálnímu oteplování a okyselování oceánů. Podívejte se na vysvětlení fungování klimatické změny na speciálním webu Člověka v tísni.
  • Využívání fosilních paliv znamenalo pro lidstvo obrovský skok kupředu a vedlo ke zvýšení životní úrovně většiny obyvatel naší planety. Má ale zároveň vážné důsledky pro životní prostředí i kvalitu života na naší planetě. Z tohoto důvodu probíhá globální posun směrem k výrobě nízkouhlíkové obnovitelné energie, který má pomoci snížit celosvětové emise skleníkových plynů.
Češi kvůli změně klimatu stále více čelí extrémnímu horku i přívalovým dešťům, smrkové monokultury zažívají kolaps.
  • Češi produkují v průměru 2x více skleníkových plynů, než je světový průměr. Česká republika je totiž průmyslovou zemí, která vyrábí pro mnoho zemí ve světě. Ničíme funkční ekosystémy a pálíme fosilní paliva. Výrazně tím přispíváme k současné změně klimatu. Ta způsobuje, že i u nás v České republice stále častěji zaznamenáváme období extrémního horka s ničivými požáry i přívalové deště s ničivými povodněmi.
  • V Česku se od šedesátých let v průměru oteplilo zhruba o 2°C, což je víc než světový průměr. Výjimečně teplých dní u nás přibývá. Výrazné oteplení v posledních letech, extrémní srážky a především sucho přispívají k degradaci půdy, kůrovcové kalamitě, expanzi invazivních druhů, nebo naopak k dramatickému úbytku hmyzu, na kterém jsme ekosystémově závislí. Mnohým domácnostem vysychají studny a do některých obcí zejména na jižní Moravě se musí voda dovážet.
  • Postupně u nás také umírají jehličnaté lesy, především smrkové monokultury. Klimatická změna totiž způsobuje vyšší průměrnou teplotu, častější a delší sucha, vyšší odpar vody i lepší podmínky pro kůrovce. Je dost možné, že naše vnoučata se už nebudou moci procházet ve smrkovém lese nebo za ním budou muset cestovat do horských oblastí.
Průmyslová Čína se nyní podílí na 30 % emisí oxidu uhličitého ve světě. Historicky ale nejvíce emisí pochází z EU a USA.
  • Ještě v roce 1950 byla průmyslová Evropa a USA zodpovědné za 85 % globálních emisí oxidu uhličitého. Ačkoli je v současnosti největším emitentem CO₂ ve světě Čína, stále mají z historického hlediska USA na svědomí dvojnásobnou míru vypuštěného oxidu uhličitého než Čína. Historicky vypustily Spojené státy americké přibližně 25 % emisí(400 miliard tun od roku 1751 do současnosti) a druhým největším přispěvatelem je pořád ještě 28 zemí Evropské unie s 22 % emisí. Tyto historické emise stále zůstávají v atmosféře a přispívají ke klimatické změně.
  • Čistě podle hodnoty HDP jsou před Čínou největší ekonomikou světa jen Spojené státy americké. Ale podle parity kupní síly už v roce 2014 Čína předskočila USA, které do té doby držely prvenství po téměř 150 let. Právě kvůli svému ekonomickému rozmachu nyní vypouští nejvíce emisí do atmosféry právě Čína, a to přes 30 %, tedy přibližně stejně jako současná Evropa a USA dohromady. Emise Číny stále stoupají, mezi lety 2000 a 2019 se zvýšily její emise o více než 3,2 miliardy tun. Růst čínských emisí souvisí s její industrializací a využíváním uhlí jako zdroje energie. Čína je v současnosti největším producentem a spotřebitelem uhlí na světě, což je způsobeno její rozsáhlou průmyslovou základnou a potřebou energetických zdrojů pro její rostoucí ekonomiku. Je však třeba podotknout, že průmyslovou výrobu z velké části sice převzala právě Čína (ale i Indie a Brazílie), ovšem vyrobené zboží z velké části putuje do západní Evropy a USA. Musíme tedy rozlišovat emise země a emise na obyvatele, které jsou v západních zemích stále větší než v Číně.
  • Vizuální náhled do současné produkce oxidu uhličitého na planetě dává například toto počítačové modelování od NASA. Mezi největší světové producenty CO₂ na obyvatele patří především země Blízkého východu produkující ropu (Katar, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie), ale také Spojené státy americké, Austrálie a Kanada. V Evropě má mnohem vyšší podíl emisí průmyslové Německo, které stále spoléhá z velké míry na fosilní paliva, oproti třeba Francii nebo Portugalsku využívajícím více jaderné a obnovitelné zdroje. Zvyšující se koncentrace skleníkových plynů způsobuje především spalování fosilních paliv pro výrobu elektřiny a tepla, v průmyslu a dopravě, odlesňování, nadužívání chemických hnojiv a průmyslová živočišná výroba.
Je třeba nahradit spalování fosilních paliv a zároveň přemýšlet o fungování naší společnosti i snižování naší spotřeby.
  • V Evropě chceme dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Mezikrokem je pro nás do roku 2030 snížení emisí skleníkových plynů o celých 55 % oproti roku 1990. Hlavní cestou k dosažení takového cíle je přestat spalovat fosilní paliva. Nahradit je udržitelnými zdroji energie, ať už obnovitelnými zdroji energie (soláry, větrníky, vodní elektrárny) nebo obecně bezemisními zdroji (obnovitelnými i jádrem). To vyžaduje obří změnu infrastruktury. Nahrazení fosilních paliv ale nestačí. Klimatickou krizi způsobuje styl života lidí v průmyslových zemích. Je třeba lépe zacházet se zdroji, snížit spotřebu a plýtvání. Přemýšlet o fungování naší společnosti jako celku. K řešení současné klimatické krize může přispět každý z nás.
  • O tématu klimatické změny můžeme informovat ve svém okolí. Využívejme k tomu kvalitní zdroje. Doporučit můžeme třeba speciální stránky Člověka v tísni nebo stránky organizace Fakta o klimatu. Tématu se můžeme věnovat v rámci vzdělávání, doporučujeme metodický web Učím o klimatu z dílny Variant Člověka v tísni. Naše vzdělávací lekce věnující se i dopadům změny klimatu na pěstitele najdete na www.fairtrade.cz/vzdelavani. Nejrychlejší změnu způsobí politická rozhodnutí a přechod na bezuhlíkovou energetiku. Využijme příležitostí našeho života v demokracii a pusťme se do přímého ovlivňování politiků a obchodních společností. Můžeme je oslovovat na sociálních sítích, podepisovat petice nebo využívat sílu našeho hlasu ve volbách.
  • Přispívat můžeme i svým životním stylem a (ne)spotřebou. Každý z nás se může pokusit snižovat svou individuální uhlíkovou stopu, třeba menším využíváním automobilové a letecké dopravy a omezením spotřeby masa. Potraviny využívejme ty lokální, u dovážených dávejme přednost těm s certifikací bio a FAIRTRADE, abychom podpořili udržitelnější zemědělské praktiky i lepší život pěstitelů.
  • Chcete si vyzkoušet, jak zachránit planetu před globální ekologickou katastrofou? Zahrajte si jednoduchou hru Beecarbonize, kde bude vaším nelítostných protivníkem právě klimatická změna. Zkuste různé postupy v hraní hry, cest k výhře je minimálně šest. Hra je zdarma na Google Play i na App Store.
Uhelné doly v Austrálii přispívají k nárůstu teplot, ničivým požárům i nedostatku vody v zemi. Doly tam provozují i Češi.
  • Využívání fosilních paliv přispívá ke změně klimatu. Austrálie si je vědoma svých velkých zásob uhlí, ale také dopadu jeho využívání na životní prostředí. V letech 2019 a 2020 v zemi rekordně stoupaly teploty a projevil se nedostatek vody. Kvůli rozsáhlým požárům tehdy zemřely desítky lidí, ale také statisíce živočichů. Podle australské ministryně životního prostředí Sussan Leyové nejspíš zahynulo až 30 % tamních koalů medvídkovitých. Oheň už zničil přes pět milionů hektarů vegetace. V lednu 2020 naměřili v Sydney rekordní teplotu 48,9 °C. Australské vnitrozemí je kvůli nedostatku řek a vody téměř neobyvatelné, většina lidí žije v pobřežních přelidněných oblastech a ty jsou ohroženy stoupající hladinou oceánů.
  • V těchto podmínkách Austrálie zvažuje, jak nadále využívat svůj hlavní zdroj energie – uhlí. Termální uhlí je hlavním zdrojem energie v tepelných elektrárnách a zajistit si dostatek energie je pro zemi zásadní. V roce 2020 byla Austrálie třetím největším producentem uhlí na světě, s těžbou přes 500 milionů tun. Uhelný průmysl v zemi poskytuje tisíce pracovních míst a přispívá k významnému příjmu z exportu. S klesající globální poptávkou po uhlí a poklesem jeho ceny může dlouhodobá závislost na uhelném průmyslu vytvářet ekonomickou nestabilitu v regionech. Země přitom má dobré podmínky pro využívání sluneční energie pomocí fotovoltaických elektráren. Hledání alternativních zdrojů energie může být klíčové pro snižování negativních dopadů uhelného průmyslu na životní prostředí a budování odolnější a udržitelnější ekonomiky.
  • V roce 2023 koupila česká skupina Sev.en Global Investments finančníka a uhlobarona Pavla Tykače těžební práva na termální uhlí v Austrálii na pozemcích s rozlohou téměř osm tisíc hektarů.
Jedno procento nejbohatších je zodpovědno za stejný podíl světových emisí jako nejchudší polovina populace světa.
  • Časopis Respekt uvedl v únoru 2023 výsledky studie francouzského ekonoma Thomase Pikettyho. Dle něj vyprodukuje 10 % nejbohatších lidí světa téměř polovinu emisí skleníkových plynů odpovědných za globální oteplování. A 1 % nejbohatších (zhruba 70 milionů lidí) vytváří 15 % všech emisí (což je víc než 3,5 miliardy lidí z nejchudších 50 % populace). Koncem 90. let byly podle Pikettyho hlavní rozdíly v produkci emisí mezi jednotlivými zeměmi, dnes jsou největší nerovnosti mezi jednotlivými skupinami obyvatel v rámci jednotlivých států.
  • Dle studie organizace Oxfam z roku 2020 za většinu světových emisí nesou odpovědnost ti nejbohatší lidé na planetě a jejich životní styl. Podívejte se na jejich přehlednou grafiku zveřejněnou na síti X (dříve Twitter). Za obřími emisemi několika milionů nejbohatších lidí na světě stojí především jejich individuální doprava. Soukromá letecká doprava je energeticky nejnáročnější formou dopravy, v přepočtu na cestujícího má až 14x větší emise než komerční lety a 50x větší emise než vlaková doprava. Desetina nejbohatších je zodpovědná za přibližně 45 % emisí pozemní dopravy a 75 % letecké dopravy. Na klimatických opatřeních se musí aktivně podílet hlavně největší emitenti. Organizace Oxfam uvádí, že vlády mohou zároveň řešit extrémní nerovnosti ve společnosti i klimatickou krizi, pokud se zaměří na nadměrné emise nejbohatších lidí. Soukromá letecká doprava je nyní zdaněna podstatně méně než komerční letecká doprava, vybrané vyšší daně by se mohly investovat do chudých a zranitelných komunit. Naopak nejchudší polovina lidí je zodpovědná pouze za přibližně 10 % celosvětových emisí, a přitom tito lidé žijí většinou v zemích nejzranitelnějších změnou klimatu.
  • Spočítejte si svou vlastní uhlíkovou stopu. Pro její snížení je nejefektivnější cestou omezení letecké dopravy, jízdy autem nebo spotřeby hovězího masa.
Na toto téma zde nahlížíme pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Chceme ukázat, že jsme součástí světa jako propojeného celku, jedné planety. Dopady klimatické změny se dotýkají nás všech a abychom na ni mohli dostatečně reagovat, je třeba jí porozumět. Chceme podpořit chápání příčin, následků i možných řešení, aby se na naší planetě žilo dobře nejen nám, ale i téměř 10 miliardám lidí, kteří tu budou žít v roce 2050.
Pracovní podmínky
Náš způsob života je postaven na spotřebě materiálů pocházejích z celého světa a na práci lidí, které nikdy neuvidíme. Cena naší spotřeby bohužel zahrnuje tlak na přírodu v podobě těžby a také špatné pracovní podmínky pro lidi (nejen) v zemích Latinské Ameriky, Afriky a Asie. V čem spočívá opravdu odpovědná spotřeba a jak by mohly vypadat důstojné pracovní podmínky ve světě?
Pěstování květin ve východní Africe je spojeno se špatnými pracovními podmínkami a poškozováním životního prostředí.
  • Většina řezaných květin prodávaných v České republice pochází z východní Afriky. Jen z Keni pochází téměř 40 % veškerých řezaných květin prodávaných v Evropské unii. Z letiště v Nairobi míří denně do Amsterdamu desítky letadel napěchovaných růžemi. Právě v rovníkových oblastech Keni je možné kvůli příznivému klimatu možné pěstovat květiny celoročně bez nutnosti vyhřívat skleníky. Díky tomu mají letecky dovezené květiny z Keni překvapivě menší uhlíkovou stopu než ty pěstované ve vyhřívaných sklenících v Nizozemí.
  • Pro velké květinové společnosti nejsou výhodou jen lepší klimatické podmínky, ale také nižší náklady na produkci květin. Na konvenčních farmách ve východní Africe dostávají zaměstnanci nízké mzdy, jsou nuceni pracovat se škodlivými chemikáliemi a bez ochranných pomůcek. Velký podíl zaměstnanců tvoří ženy, které čelí sexuálnímu obtěžování ze strany majitelů a manažerů. Proti nedůstojným pracovním podmínkám hůře bojují, protože nefunguje dostatečná právní ochrana a možnosti vymáhání práva.
  • Květiny si můžeme natrhat na louce, a pokud není sezóna, využívat sušené nebo pokojové v květináči. Pokud chceme potěšit řezanou květinu, máme i v České republice možnost koupit fairtradové růže, například v řetězci Lidl nebo Kaufland.
Chudí pěstitelé bavlny v Indii si berou lichvářské půjčky na nákup drahých GMO sazenic a agrochemikálií.
  • U pěstování bavlny je patrné, jak moc jsme se vzdálili tradičnímu pěstování plodin. Pěstování bavlny je nejen náročné na spotřebu vody, ale i na využívání agrochemikálií. Navíc je téměř 75 % bavlny geneticky modifikované. V Indii dokonce 90 %! GMO bavlna přicházela s příslibem ochrany před škůdci a nižší spotřeby pesticidů. Při intenzivním zemědělství je přirozené, že se příroda pomocí “škůdců” snaží nastavit znovu rovnováhu a monokulturu (například bavlny) narušit. GMO bavlna je vybavena genem, který jednoho z významných škůdců zabíjí bez nutnosti velké spotřeby pesticidů. Tento původně dobrý záměr má ale své trhliny.
  • Intenzivní zemědělské monokultury mají z podstaty velké osevní plochy pro jednu jedinou plodinu velký negativní vliv na biodiverzitu. Což má důsledky pro stabilitu ekosystému a také kvalitu půdy, kdy kvůli absenci větších kořenových systémů dochází k půdní erozi.
  • Škůdci si navíc vytvořili odolnost a postupně se zvyšuje spotřeba pesticidů, hnojiv i vody. A není divu, vždyť nejvýznamnější dodavatel GMO sazenic Bayer (Monsanto) je současně také největším dodavatelem pesticidů. Pro pěstitele to znamená nejen vystavení jedovatým chemikáliím, ale i vyšší náklady a často také lichvářské půjčky na nákup drahých GMO sazenic a nutných doplňkových agrochemikálií. GMO je totiž patentem a zemědělci si musejí kupovat každý rok nové osivo, které je mnohonásobně dražší než přírodní kultivary. Některé tradiční druhy bavlny jako odrůda Kala přitom rostou bez potřeby zavlažování a nepotřebují hnojiva ani pesticidy. Nahlédněte do podmínek indických pěstitelů bavlny pomocí výstavy Život v bavlně.
Kvůli zavlažování bavlníkových plantáží se vyčerpávají vodní zdroje, Aralské moře kvůli pěstování bavlny téměř zmizelo.
  • Kvůli masivnímu zavlažování bavlníkových plantáží se v mnoha oblastech světa vyčerpávají cenné místní vodní zdroje. Na výrobu jednoho trička je zapotřebí přibližně 2700 litrů vody. Na naší planetě je 97 % vody slané a 2 % sladké vody jsou uchována v ledu. Zbývá tak jedno jediné procento, které můžeme využívat. A využitelné neslané vody ubývá.
  • Aralské jezero bývalo čtvrtým největším jezerem na světě, pak ale Sovětský svaz odklonil tok dvou hlavních přítoků pro zavlažování bavlníkových plantáží v pouštních oblastech Uzbekistánu. Ten díky tomu vyprodukoval na konci 20. století přibližně 2,5 milionu tun bavlny, což představovalo více než 20 % světové produkce bavlny. Jezero kvůli tomu mezi lety 1966 a 2003 ztratilo 75 % své původní velikosti, 90 % vody a hladina poklesla o 22 metrů. Obsah soli se tak zvýšil z jednoho procenta na cca 8 %. Zároveň se do jezera dostalo mnoho hnojiv a pesticidů. Místní obyvatelé kvůli tomu ztratili možnost rybolovu, protože většina ryb již nemohla v takové vodě žít. Ustupující hladina za sebou navíc nechávala zasolenou půdu, kterou následně rozvířil vítr a ničil zemědělství v okolí. Jedná se o největší ekologickou pohromu způsobenou člověkem. V současné době je jezero rozděleno na několik částí, přičemž některé jsou úplně bez přítoku a postupně mizí.
Na kakaových plantážích v Pobřeží slonoviny a sousední Ghaně je nuceno pracovat přes 2 miliony dětí.
  • Ze západní Afriky pochází 70 % světové produkce kakaa, 60 % dokonce pouze ze dvou hlavních producentských zemí, Pobřeží slonoviny a sousední Ghany. Na dodávkách kakaa z Guinejského zálivu jsou závislé firmy vyrábějící čokoládu. Mars, Nestlé, Mondelez, Hershey’s, Ferrero a Lindt vyrobí 40 % všech čokoládových výrobků na světě. Dávají přednost nejlevnějšímu kakau ze západní Afriky a tamní vlády jim léta šly regulovanými nízkými výkupními cenami na ruku.
  • Na začátku roku 2019 činila výkupní cena za kilo kakaových bobů pouhých 750 franků, v přepočtu 30 korun. Podle výzkumu Fairtrade International z roku 2019 činí roční příjem domácnosti pěstitele kakaa přibližně 60 000 Kč, celá domácnost včetně prarodičů a dětí si tedy vydělá denně 160 Kč. To představuje jen 37 % důstojného příjmu, který by pokrýval jejich náklady.
  • Protože si pěstitelé často nemohou dovolit zaplatit dospělé dělníky na práci na kakaových plantážích, využívají tu nejlevnější dostupnou pracovní sílu: děti. Nejčastěji vlastní děti, které se pak kvůli pomoci na plantážích nemohou vzdělávat. Podle výzkumu Chicagské univerzity pro americké ministerstvo práce z roku 2019 pracují jenom v Pobřeží slonoviny a v Ghaně v kakaovém průmyslu víc než 2 miliony dětí. Na plantážích nosí těžké náklady a pracují s mačetami. Podívejte se na dokumentární film Ve stínu kakaovníku, který je dostupný na Youtube i na iVysílání České televize. Zdarma si také můžete objednat naši výstavu Cena kakaa, která ukazuje cenu levného kakaa – původní deštný prales je prakticky vykácen a pěstitelé žijí v chudobě.
Zaměstnanci banánových plantáží čelí nízkým mzdám, nuceným přesčasům a nebezpečným pracovním podmínkám.
  • Jak je možné, že kilo banánů v řetězcích stojí méně než kilo českých jablek? Obchodní řetězce tlačí s požadavkem na nízkou cenu na ovocnářské firmy Chiquita, Dole, Del Monte nebo Fyffes. Ty pak dále na majitele plantáží. Jejich zaměstnanci za tvrdou práci dostávají jen minimální mzdu a jsou nuceni pracovat 6 dní v týdnu 10 až 14 hodin denně. Nucené přesčasy jim nikdo nezaplatí. Pracují v horku a vlhku, bez pojištění nebo lékařské péče a jen s krátkodobými pracovními smlouvami, které zaměstnance kvůli hrozbě neprodloužení udržují v poslušnosti. „Do práce jdeme v pět ráno a vracíme se v šest nebo sedm hodin večer. A za to dostaneme v přepočtu nějakých 10 000 nebo 12 000 Kč měsíčně,“ popisuje paní García, původem z Nikaraguy.
  • Za práci o víkendu nebo ve svátek firmy neplatí příplatky a nízké mzdy jsou hluboko pod částkou, za kterou se dá vést normální důstojný život. „Když vidíš, kolik jsi dostal za svou práci, tak tomu ani nevěříš, je to strašně málo a člověk si pomyslí, že to není spravedlivé, že to není důstojné, že s tím nemůže vystačit. Mnohdy to nestačí ani na ty úplně základní věci v domácnosti,“ svěřuje se na zahradě svého rozpadajícího se domu šedovlasý Luis Eduardo Meza z Kostariky.
  • Ženy na plantážích kvůli tomu šest dní v týdnu téměř nevidí své děti. Když se v noci vrací domů, jejich děti už spí. Banánovníky jsou ošetřovány letecky fungicidy, půda navíc herbicidy. Tyto chemické přípravky se pravidelnými dešti splachují do půdy a znečišťují vodní zdroje. Lidé pak nemají přístup k pitné vodě a musí si ze své nuzné mzdy kupovat vodu v PET lahvích. Pokud s tím chtějí něco udělat, často zakládají odbory. Majitelé plantáží ale na základě působení v odborech často vyhodí z práce jejich příbuzné a je přeřadí na horší práci. Podívejte se na reportáž z banánových plantáží pro Prima Zoom.
Zaměstnanci obuvnických továren v Indii si vydělají méně než 5000 Kč měsíčně, ve sweatshopech ještě méně.
  • Česká republika bývala obuvnickou velmocí. Před rokem 1989 produkovala ročně 72 mi­lionů párů bot. Dnes je to jen pár jednotek milionů. Od 90. let začaly i české firmy využívat výhod globalizované ekonomiky. Přibližně 84 % bot se vyrobí v jihovýchodní Asii, nejvíce v Číně, Vietnamu a Indii. Průměrná vývozní cena obuvi v roce 2020 poprvé překročila 10 USD. V indickém obuvnickém průmyslu pracuje přes milion lidí, kteří v roce 2016 vyrobili 2,26 miliardy párů bot.
  • Jedním z center výroby bot v Indii je město Ágra. V místní přibližně stovce velkých továren  jsou zaměstnaní především muži. Pracují deset hodin denně šest dní v týdnu, vol­nou mají jen neděli. Za svou práci si vydělají v přepočtu 2 500 až 5 000 Kč měsíčně. To je málo i na in­dické poměry. V Indii činila v roce 2017 minimální mzda v obuvnickém průmyslu 10 500 in­dických rupií měsíčně, což je 4 200 Kč. Dělníci často nedostávají ani to. Po zaplacení nájmu a elektřiny jim nezbývá dost peněz ani na jídlo.
  • Výroba v indické Ágře probíhá nejen ve velkých továrnách, ale také ve sweatshopech. Velké továrny přijímají od obuvnických firem i zakázky, na které nemají výrobní kapa­city. Aby pak slíbenou práci včas dokončily, tlačí na své zaměstnance a část zakázky předají majitelům sweatshopů. Jsou to malé dílny, ve kterých za ještě nižší mzdy a při využívání dětské práce pracují lidé ve špinavém prostředí a nedostatečném osvětlení. Malé dodávky napěchované krabicemi ze sweatshopů dennodenně proudí do střežených areálů velkých továren. Podívejte se na reportáž z obuvnických továren a swetshopů pro Prima Zoom.
Těžbu v dolech na vzácné kovy do našich mobilů ovládají ozbrojené skupiny, kteří tím financují své násilné aktivity.
  • Náš mobilní telefon obsahuje cenné minerály a vzácné kovy jako je zlato, cín, wolfram nebo coltan. Tantal obsažený v coltanu je důležitou součástí při výrobě kondenzátorů, používaných při výrobě malých elektronických součástek, zejména mobilních telefonů. Pro výrobu jednoho mobilního telefonu je potřeba několik miligramů coltanu. A také okolo 20 miligramů zlata, které najdeme především v tištěných elektronických obvodech.
  • Tyto vzácné kovy a cenné minerály bývají označovány jako konfliktní minerály. Těží se totiž v konfliktních oblastech, jako je Demokratická republika Kongo. V zemi se totiž kromě druhého největšího pralesa na světě nachází také Velká příkopová propadlina. Ta především v provincii Katanga skrývá obrovské zásoby kobaltu, mědi, diamantů, zlata a dalších nerostů. Ročně se zde jen coltanu vytěží tisíce tun. O kontrolu nad těžbou spolu soupeří vládní síly a ozbrojené skupiny, což vede k desítkám let trvajícím ozbrojeným konfliktům a občanské válce. Od 90. let kvůli nim a následné podvýživě zemřelo přes 6 milionů lidí. Je to tak nejvražednější konflikt ve světě od druhé světové války. Navzdory svému názvu země není ani demokratická, ani republika. Obyvatelstvo je rozděleno mezi více než 200 etnických skupin, největší z nich jsou Bantuové. Zemi drancovali Belgičané, kteří odešli v roce 1960. Poté zde o svůj vliv bojovali Američané se Sověty. Přestože je země plná nerostného bohatství, lidé žijí v chudobě a země patří mezi nejchudší na celé planetě. V místě dochází k násilí, vydírání, korupci, porušování lidských práv a ničení životního prostředí. Z bohatství si chce ukrojit každý a zemi chybí silné centrální vedení, aby se bránila a chránila blaho svých občanů.
  • Mezinárodní organizace a vlády se snaží přijímat opatření, jako je zavádění pravidel pro transparentnost dodavatelských řetězců a podpora udržitelné těžby. Evropský parlament přijal v roce 2017 nařízení, které ukládá povinnost evropským dovozcům zlata, cínu, wolframu a tantalu, aby řádně prověřili, zda jejich dodavatelé neporušují lidská práva. Vzorným příkladem pro všechny výrobce elektroniky je od roku 2013 nizozemský projekt Fairphone, který si hlídá původ minerálů a pro výrobu svých mobilních telefonů využívá výhradně Fairtrade certifikované zlato.
Velká část zaměstnanců v České republice se potýká s nízkými mzdami a nedosáhne na důstojnou mzdu.
  • Také v České republice se můžeme setkat se špatnými pracovními podmínkami a porušováním Zákoníku práce. S lidmi, kteří tvrdě fyzicky pracují, ničí si zdraví ve směnných provozech, vidí málo své děti nebo dostávají mzdu tak mizernou, že často musí žádat o příspěvek na bydlení. Platforma pro minimální důstojnou mzdu v České republice vypočítává od roku 2019 míru nákladů potřebných pro zajištění důstojného života. Tedy nákladů na jídlo, bydlení, oblečení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání i volný čas, ale i  úspory na nečekané výdaje. V roce 2022 byla minimální důstojná mzda 40 912 korun hrubého, v Praze o necelé 2 000 vyšší. Roste počet lidí, kteří na důstojnou mzdu nedosáhnou, v roce 2022 se jednalo přibližně o 63 % lidí.
  • Náhled do špatně placené a rizikové práce v České republice dávají textové investigativní reportáže novinářky Saši Uhlové, které začaly vycházet v roce 2017 na webu A2larm.cz pod názvem Hrdinové kapitalistické práce. Ve spolupráci s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky zmapovala novinářka situaci nízkopříjmových zaměstnanců a vyzkoušela si ji na vlastní kůži. Uhlová se nechala zaměstnat jako pokladní v supermarketu, na třídící lince s odpady, u zpracovatele masa a v nemocniční prádelně. Základním problémem jsou podle ní nízké mzdy, od kterých se odvíjí spousta dalších problémů. K tématu později vznikl také oceňovaný filmový dokument Hranice práce, který je dostupný na iVysílání České televize.
Dělnice v textilních továrnách v jihovýchodní Asii jsou nuceny pracovat za nízkou mzdu a dělat přesčasy.
  • Na výrobě našeho trička nebo kalhot se podílí z velké části lidé z jihovýchodní Asie. Jen v Bangladéši pracuje v oděvním průmyslu přibližně 4,4 milionu zaměstnanců, především žen. Od roku 2018 tam činí oficiální minimální mzda pouhých 75 USD měsíčně, tedy přibližně 1700 Kč. Bangladéšské dělnice si v textilních továrnách vydělají mezi 2100 Kč až 2500 Kč. Nepotýkají se ale pouze s nízkými mzdami, musí také čelit nuceným přesčasům, nebezpečným pracovním podmínkám a potírání zaměstnaneckých odborů. Kvůli únavě a nedostatečným bezpečnostním opatřením dochází k úrazům. Dle studie Asia Floor Wage Alliance z roku 2020 dochází k diskriminaci žen a sexuálnímu obtěžování. Výroční zpráva Clean Clothes Campaign za rok 2021 upozorňuje, že celkem 159 továren v dodavatelském řetězci společnosti H&M a celkem 107 společnosti C&A postrádá protipožární hlásiče a čidla.
  • Společnosti prodávající oděvy se zaměřují pouze na vývoj, design a prodej, většinu procesu šití a stříhání přesunují do zemí s levnou pracovní silou a problematickou vynutitelností práva. Charakteristický znakem textilního průmyslu je tlak odběratelů na dodací lhůty a na cenu. Kontrolovat pracovní podmínky v dodavatelských továrnách je složité: „Komisaři i auditoři jsou podplacení. Audity jsou hlášené týdny dopředu, továrna se na to vždy velmi dobře připraví – v den auditu není na pracovišti žádný dělník beze smlouvy, všechny dokumenty odpovídají zákonu o minimální mzdě i dalším, na pracovišti je čisto, k dispozici rukavice i další pomůcky, vyvětráno otevřenými okny, přístupné toalety i pitná voda. Auditor potom přijde, přečte několik papírů, dá si čaj a odchází,“zmiňuje Saleena z Indie.
  • Co můžeme udělat my? Můžeme si kupovat kvalitní oblečení, které dlouho vydrží, a nemusíme si ho díky tomu kupovat tak často. Lze využívat také second handy nebo si oděvy vyměňovat s kamarády nebo v rámci swapu. Při výběru nového oblečení můžeme dávat přednost tomu od výrobců zapojených do mezinárodní iniciativy Fair Wear Foundation (www.fairwear.org), která usiluje o transparentnější dodavatelské řetězce, lepší pracovní podmínky a závazek vyplácení důstojné mzdy. Můžeme se také zapojovat do existujících kampaní za zlepšení pracovních podmínek v textilním průmyslu, třeba do výzev Fashion Revolution nebo evropské organizace Clean Clothes Campaign (www.cleanclothes.org).
Lidé vyrábějící elektroniku v čínských dodavatelských továrnách čelí špatným pracovním podmínkám a nuceným přesčasům.
  • Podle zprávy neziskové organizace China Labor Watch čelí lidé vyrábějící elektroniku špatným pracovním podmínkám. Pracovníci v čínských továrnách Foxconn ve městě Čeng-čou jsou nuceni k přesčasům a nemají proplacené slíbené bonusy. Dle zprávy z roku 2019 měli někteří zaměstnanci až stohodinové přesčasy, během noci probíhaly neplacené pracovní schůzky a továrny neohlašovaly pracovní úrazy. Továrny prý navíc zaměstnávají více brigádníků, než povoluje zákon, tedy maximálně 10 % ze všech zaměstnaných lidí. Tato praxe vede k přetížení zaměstnanců a má negativní dopad na jejich psychické zdraví.
  • V minulosti se Foxconn stal terčem kritiky, když v roce 2010 došlo v několika jejich továrnách k sérii sebevražd nebo pokusů o ně. Tato tragédie byla spojována s nepřijatelnými pracovními podmínkami a nízkými mzdami, které pracovníci museli snášet. Dalším problémem spojeným s výrobou elektroniky je využívání nucené práce, která se vyskytuje při výrobě textilu a elektroniky zejména u etnické skupiny Ujgurů v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang.
  • Špatné podmínky při výrobě počítačů byly v minulosti registrovány při výrobě známých značek jako Dell, Hewlett-Packard, Acer, Apple, Lenovo a Fujitsu, což vyvolává opakovanou kritiku ze strany nevládních organizací. Problematická není jen samotná výroba počítačů, ale také těžba a zpracování potřebných kovů nebo likvidace staré elektroniky.
Na toto téma zde nahlížíme pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Jako spotřebitelé jsme úzce propojeni s lidmi jinde ve světě. Snažíme se podpořit vnímání sebe jako součásti globálního společenství a motivujeme k odpovědnému a vědomému spotřebnímu chování. Náhledem do aktuálních pracovních podmínek ve světě se snažíme přiblížit každodenní zkušenost výrobců a pěstitelů, podpořit naši solidaritu a vůli podporovat důstojný život pro všechny.
Koloniální historie
Svět se rozvíjí nerovnoměrně a náš současný životní styl vychází z doby koloniálního rozdělení světa, kdy koloniální mocnosti využívaly přírodní zdroje a pracovní sílu z jim podřízených kolonií. Tyto nerovné vztahy trvají i po tzv. dekolonizaci a skrze jejich zkoumání můžeme lépe porozumět historickým příčinám chudoby i globálních nerovností. Jak kolonialismus utvářel svět a co z něj funguje dodnes?
V důsledku evropské kolonizace zemřelo 90 % původních obyvatel Ameriky, tedy přibližně 55 milionů lidí.
  • V Americe žilo před vyloděním mořeplavce Kryštofa Kolumba více než 60 milionů lidí. O pouhé století později počet domorodých obyvatel klesl na 6 milionů. Jejich smrt způsobilo nejen násilí ze strany Evropanů, ale také hladomor a rozšíření nemocí. Kolonizátoři do nového světa přivezli nakažlivé nemoci, které místní populaci zdecimovaly, především neštovice, spalničky či chřipku. Mrtvých 55 milionů původních obyvatel znamenalo v té době smrt přibližně desetiny všech lidí na planetě.
  • Předkolumbovská Amerika byla domovem několika významných a rozvinutých říší, které svědčily o vyspělosti a bohatství tehdejších amerických civilizací. Patří mezi ně například Inkové, Mayové nebo Aztékové. Zatímco před 3000 lety probíhal na českém území ještě stále pravěk a lidé žili v osadách, Mayové už obývali několikametrové budovy. Mayové na jihu Mexika, Guatemaly a Belize stavěli také přehrady, hřiště na míčové hry, pyramidy a dvousetkilometrovou silniční síť propojující jejich města. Inkové řídili obrovskou říši na území dnešního Peru, Ekvádoru a Kolumbie. Jejich společnost byla pevně strukturovaná a řízená centrální mocí. Byli mistři v zemědělství s vysoce efektivními systémy zavlažování a terasovitým zemědělstvím. Aztékové žili na území dnešního Mexika. Vybudovali obrovské a bohaté impérium, byli zručnými zemědělci, ovládali rozsáhlou síť obchodních cest a vyvinuli sofistikovaný kalendářní systém, který jim pomáhal sledovat astronomické události a rituální cykly.
Rozvoj západní Evropy stál na kolonialismu a využívání otrocké práce lidí z Afriky a Ameriky.
  • Před kolonizací Ameriky byla Evropa v dalekém závěsu za asijskými velmocemi, a to z hlediska moci, bohatství, kultury i technologií. Evropu sužovaly hladomory a nemoci, mor v polovině 14. století výrazně snížil počet obyvatel Evropy. Mezi nejvýznamnější oblasti světa patřily v této době zejména Indie a Čína. Asijské velmoci mohly stavět na produktivních zemědělských systémech a obchodním propojení s dalšími civilizacemi v rámci Indického oceánu.
  • K postupnému vzestupu Evropy přispěly sice i inovace, vědecké objevy a náboženská reformní hnutí včetně protestantské etiky, ale hlavní vliv měly zámořské objevy a následná násilná kolonizace zemí Afriky a Ameriky. Evropa povstala během průmyslové revoluce, která stála na Atlantském obchodním systému a využívání levné otrocké práce. Za více než dvě století převezly otrokářské lodě ze západní Afriky do Ameriky celkem 20 milionů lidí. Ti pak museli pro kolonizátory pěstovat plodiny, především bavlnu, kávu, kakao nebo cukrovou třtinu. Plodiny se následně zpracovávaly v rozjíždějících se průmyslových oblastech západní Evropy, která díky tomu bohatla. Na zpracovatelský průmysl mohlo navazovat bankovnictví, loďařství, pojišťovnictví, potravinářský průmysl. Třeba v Čechách začaly díky tomu vznikat zpracovatelny bavlny a textilní továrny. Přečtěte si k tématu násilné kolonizace a Atlantském obchodním systému článek na našem webu.
  • Dominance západní Evropy startuje na konci 15. století s rozvojem mořeplavby a kolonialismu. Tato dominance vrcholila na konci 20. století a nyní pomalu končí. Svět přebírají dvě supervelmoci současnosti: Spojené státy americké a Čína.
Káva byla v koloniální době pro Evropany dostupná díky tomu, že pěstitelé za svou práci nebyli placeni.
  • Keře kávovníku mají svůj původ v oblasti východoafrické Etiopie. Zprvu byla káva populární v arabských zemích Blízkého východu. Do Evropy se dostala masivně až poté, co v ní katolická církev přestala vidět opojný nápoj z muslimského světa. Od té doby si káva drží svou největší popularitu právě v Evropě. S rozvojem mořeplavby a násilným kolonizováním Latinské Ameriky přivezli Evropané rostlinu kávovníku v 18. století i do Kolumbie. Ta je nyní po Brazílii největším producentem kávy arabiky. Téměř 60 % světové produkce kávy v současnosti pochází právě z Latinské Ameriky.
  • „Káva se do Latinské Ameriky dostala až v koloniální době. Právě v této době byli pro její produkci využíváni buď indiánští nevolníci nebo černí otroci násilím dovezení z Afriky. A díky tomu, že tito producenti nebyli placeni vůbec nebo byli placeni jen minimálně, tak se v koloniální době mezi 16. a 19. stoletím mohla stát káva dostupnou pro evropskou populaci,” upozorňuje Markéta Křížová, profesorka Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, a doplňuje: „Tato systémová nespravedlnost, nízká cena investovaná do produkce kávy, která se pak promítá do její koncové ceny, pokračuje dodnes a je to jeden z největších problémů, kterým domorodí producenti v Americe a dalších částech světa čelí.”
V roce 1921 byla Austrálie součástí britského impéria, které tehdy ovládalo čtvrtinu celkové plochy Země.
  • Nyní žijeme v době celoplanetární civilizace. Jsme propojeni globalizovaným obchodem a internetem. V historii byly všechny velké civilizace pouze lokální, omezené do určitého regionu. Jednou z historických výjimek bylo britské impérium. To sahalo na začátku 20. století od Kanady přes mnoho afrických zemí, Indii až po Austrálii.
  • S kolonizací a osídlováním východního pobřeží Austrálie začali Britové už v 18. století, kdy na území připlul britský námořník James Cook na lodi Endeavour a doporučil zde založit trestaneckou kolonii. V místě se rozvíjel chov ovcí a zpracování vlny, později zlatokopectví. Pro původní obyvatele znamenala kolonizace katastrofu, Aboridžinci umírali, především vlivem šíření infekčních nemocí dovezených Evropany, na neštovice nebo spalničky. Britové je vraždili, dělali z nich opilce a od roku 1910 jim odebírali děti na převýchovu v bělošských rodinách a ústavech. Australské kolonie získaly vlastní samosprávnou vládu ještě v průběhu 19. století, stále ale zůstávaly součástí britského impéria a pod vlivem londýnského Ministra kolonií Spojeného království. Ještě během 1. světové války bojovalo za Británii přes 400 000 australských mužů. Impérium postupně zaniklo po 2. světové válce. Poslední ústavní vazby mezi Austrálií a Spojeným královstvím byly zrušeny až v roce 1986.
  • Britské impérium byla největší koloniální říše v dějinách lidstva. Rozloha v roce 1921 činila 33 milionů km², čili přibližně čtvrtinu celkové rozlohy zemské souše. Do mnoha zemí se tak šířila anglická kultura, právní systém, sporty, měrná soustava a hlavně anglický jazyk.
Britská koloniální nadvláda způsobila během druhé světové války obří hladomor v Indii s miliony obětí.
  • Britský kolonialismus v Indii byl obklopen kontroverzemi a mnohými negativními aspekty. Britové v Indii zlepšili dopravní sítě, vybudovali železnice a rozšířili telegrafní spojení, což přispělo k ekonomickému rozvoji a komunikaci v rámci země. Také bylo zavedeno britské právo, které do indické společnosti přineslo určitou míru stability a spravedlnosti.
  • Britové ale také využívali indické zdroje a pracovní sílu ke svému prospěchu, což vedlo k ekonomické exploataci a chudobě. Indická textilní průmyslová výroba byla zdecimována přílivem levného britského zboží. Navíc britská koloniální politika přispěla k rozdělení společnosti na základě náboženství, což vyústilo v násilné konflikty mezi hinduisty a muslimy a nakonec v rozdělení Indie v roce 1947 na dva nové státy – převážně hinduistickou Indii a muslimský Pákistán.
  • Jednou z katastrof, které britská kolonizace přinesla, byl hladomor v Bengálsku, který v roce 1943 zahubil přes 3 miliony lidí. Hlavním důvodem byl nekompromisní důraz na vývoz čaje a dalších koloniálních plodin, který Británie v čele s Winstonem Churchillem vyžadovala bez ohledu na potřeby místního obyvatelstva, které umíralo hlady, protože nemohlo pěstovat plodiny pro vlastní spotřebu.
Africké země vítají čínské investice, roste tím ale jejich dluh i závislost vůči této druhé největší ekonomice světa.
  • V 50. a 60. letech 20. století přecházelo mnoho zemí Afriky z koloniálního fungování na samostatný národní stát. Dekolonizované země ale často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Koloniální evropské mocnosti po sobě nedokázaly v Africe zanechat v podstatě žádné fungující demokratické struktury.
  • Africké země po své koloniální historické zkušenosti s evropskými zeměmi vítají spolupráci s Čínou. Ta svou pozici v Africe posiluje obrovskými investicemi. Zaměřuje se na autoritářské a nedemokratické země s nerostným bohatstvím. Ty se propadají do dluhové pasti, což je pro Čínu příležitost, jak se dostat náhradou k majetkovým podílům, levným nerostným zdrojům a politickému vlivu.
  • Čína ví, že pro zajištění chodu své obrovské průmyslové ekonomiky potřebuje dostatek zdrojů. Celkových 10 % svého importu ropy dováží z afrického Súdánu a v hlavní súdánské těžařské společnosti vlastní čínské společnosti 40% podíl. V Súdánu funguje 30 univerzit a žije tam 45 milionů lidí. Súdán má v celé Africe jedny z největších zásob ropy. Přesto je země jednou jednou z nejvíce zadlužených zemí vůči Číně. Odhaduje se, že 35 % tamních lidí je ohroženo hladem.
  • Zahraniční investice podporují vzestup Číny jako světové mocnosti. Mezi lety 1995 a 2017 vystoupal komerční obchod mezi Pekingem a africkými zeměmi ze 3 miliard na 143 miliard dolarů. Ještě v roce 2000 vládly čínské dovozy jen v pár afrických zemích, jako je Súdán nebo Benin, v roce 2020 už čínské dodávky vládly ve více než 30 zemích afrického kontinentu. Čína investuje také třeba v Kongu nebo Angole, nejčastěji do infrastruktury, budování železnice, silnic, přístavů nebo energetických a ropných projektů.
Současná pravidla mezinárodního obchodu navazují na kolonialismus a posilují dominanci mocných států.
  • Dle zprávy nevládní organizace Oxfam International z roku 2021 je nespravedlivé nastavování pravidel mezinárodního obchodu pokračováním koloniální éry. Podobně se vyjadřuje i ekonom Jayat Ghosh, který uvádí, že nerovné postavení vzniklé v koloniální době pokračuje do současnosti skrze mezinárodní ekonomické instituce a obchodní dohody, které podporují zájmy mocných států na úkor chudších národů.
  • Podle analýzy Světové obchodní organizace (WTO) z roku 2021 mocné státy často uplatňují protekcionistická opatření, která omezují přístup chudých zemí na své trhy, zatímco sami využívají výhody volného obchodu. Podle zprávy Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) z roku 2020 využívají mocné státy svého ekonomického a politického vlivu k prosazování opatření podporujících jejich další ekonomický růst, zatímco chudé země mají na nastavování pravidel jen omezený vliv. To vede k udržování jejich závislosti na exportu surovin a udržování nízkých cen těchto surovin.
  • Současné nastavení pravidel zvýhodňuje mocné státy a přispívá ke zneužívání chudých zemí. Nerovnoměrné rozdělení zisků vede k prohlubování chudoby, nerovností a zpomalování hospodářského růstu chudých zemí. Výjimkou se stal ekonomický rozvoj Číny, který ale proběhl právě díky nedodržování neoliberálních pravidel Světové obchodní organizace. Světová obchodní organizace bývá kritizována za nedostatek transparentnosti a demokratičnosti, ale i pro necitlivost k sociálním a environmentálním otázkám. Ochrana přírody a lidí v nízkopříjmových zemích by zpomalovala ekonomický rozvoj několika států a nadnárodních společností.
  • Klíčovým prvkem evropské politiky v oblasti dovozu surovin je celní eskalace. Díky ní se na produkty s vyšší přidanou hodnotou aplikují vyšší dovozní cla. Důsledkem je, že do bohatých zemí Evropské unie se dováží plodiny především v nezpracovaném stavu. Státy Evropské unie si tím chrání svůj potravinářský průmysl před vnější konkurencí. Nastavení ale znevýhodňuje chudé země globálního Jihu v mezinárodním obchodě. Pokud totiž ony plodiny zpracují, budou po navýšení ceny o vysokou daň na našem evropském trhu neprodejné. Vyváží se tak dále především nezpracované suroviny. Například při dovozu se za kakaové boby neplatí dovozní clo, nízké je u kakaového prášku a vysoké u čokolády. Problematika se z fairtradových produktů týká také dovozu zpracovaných pomerančů (džus), ananasů (džus), zelených kávových zrn (pražená káva) a kakaových bobů (čokoláda).
Evropští kolonizátoři uměle vytvořili hranice mnoha afrických zemí a způsobili tím dodnes trvající etnické třenice.
  • Jako podle pravítka. Bez znalosti místa. Jen tak od stolu. V letech 1884 a 1885 si evropské mocnosti na nechvalně známé Berlínské konferenci rozparcelovaly Afriku. Učinily tak pouze na základě svých zájmů a potřeb, bez ohledu na přání a aktivní zapojení afrických národů. Bez znalosti místní geografie. Vždyť v té době do spousty afrických oblastí ještě Evropané ani nevkročili.
  • Konference byla historickým mezníkem v procesu kolonizace Afriky evropskými mocnostmi, svolal ji německý kancléř Otto von Bismarck a účastnili se jí představitelé 14 evropských států, včetně Velké Británie, Francie, Německa a Belgie. Cílem konference bylo rozdělení a regulace kolonizace Afriky. Evropa si rozdělovala africké území podle toho, jak ji dle svého názoru dokázala efektivně spravovat. Kongo spadlo pod kontrolu Belgie, Namibie připadla Německu, Mali zase Francii.
  • Ukázkový příklad tohoto rozdělení najdeme v Mali. Rovně načrtnuté severní hranice s Alžírskem rozdělují etnickou skupinu pouštních Tuaregů, kteří v Mali žijí na vyprahlém severu a jsou v dlouhodobém konfliktu s národem Bambarů ze savan na jihu země. Tuaregové vládu neuznávají, po staletí severní území země ovládali a dodnes touží po vlastním státu. Situaci zhoršují rozličné radikální skupiny a množící se teroristické útoky. Nestabilita regionu a stoupající násilí vede k úprku lidí do Evropy. Bývalí kolonizátoři země Francouzi navíc z Mali a sousedního Nigeru vyváží uran pro své jaderné elektrárny. Evropské země se dlouhodobě snaží podporovat místní vlády a do oblasti posílají vojáky. V roce 2022 zde operovala i více než stovka českých vojáků.
  • Konflikty jsou zřetelné i v Libyi, kde formální rozčlenění hranic uměle spojilo oblast tří velkých etnik: Tripolitárie na západě, Kyrenaika na východě a Fezzán na jihozápadě.
  • Evropské mocnosti využívaly africká území jako zdroj surovin a pracovní síly, čímž se ekonomicky obohacovaly na úkor afrických národů. Kolonialismus přinesl devastaci afrického prostředí, potlačení místní kultury a identit i narušení tradičních způsobů života. Uměle vytvořené hranice často rozdělovaly etnické a kulturní skupiny, dodnes tak vedou k násilným konfliktům a napětí v regionu.
Koloniální systém v Brazílii přispěl k tomu, že bohatství je koncentrováno v rukou malé elity a chudoba přetrvává.
  • Území Brazílie zabírá třetinu Jižní Ameriky, a rozlohou je tak větší než celá sedmadvacítka zemí EU. Ač tvoří více než třetinu území rozsáhlý amazonský prales, na jihu země leží úrodné nížiny a náhorní plošiny využívané k zemědělství. Brazílie je největším světovým vývozcem sóji, v roce 2022 exportovala přes 90 milionů tun soji. Ze země pochází také přes 40 % světové produkce kávy. Brazilská jižní zemědělská oblast je větší než Francie, Španělsko a Itálie dohromady a právě zde se před 500 lety usadili portugalští kolonisté.
  • Brazílie je jedinou zemí Latinské Ameriky, kde se mluví portugalsky. Od 16. století se v zemi usazovali portugalští osadníci, zavedli otroctví a systém plantáží. Ze země vyváželi především třtinový cukr. Položili tak základ nerovností a sociálních rozdílů, které zemi sužují dodnes. Studie z roku 2020 publikovaná v časopise Journal of Latin American Studies ukazuje, jak historické nerovnosti mezi bílými osadníky a domorodým obyvatelstvem nebo otroky přetrvávají do současnosti. Koloniální systém v Brazílii vytvořil nerovnoměrnou ekonomickou strukturu, kde bohatství a moc jsou koncentrovány v rukou jen pár lidí. Tyto elity vlastní půdu a mají přístup ke klíčovým ekonomickým sektorům, jako je bankovnictví, energetika a průmysl, které generují velké zisky a vliv.
  • Přestože má Brazílie postavení 10. největší světové ekonomiky a prakticky nejvýznamnějšího vývozce mnoha komodit, přesto velká část obyvatel Brazílie dnes žije v chudobě. Dle údajů vládní agentury IBGE z roku 2022 se jedná přibližně o 21,4 % obyvatel Brazílie – tedy přes 40 milionů lidí, kteří se nedokáží důstojně uživit, mají špatný přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Studie nevládní organizace Oxfam International z roku 2022 ukazuje, že nerovnost příjmů v Brazílii je jednou z nejvyšších na světě.
Kolonizační dědictví přineslo Angole etnické konflikty a závislost ekonomiky na vývozu ropy.
  • Mnoho afrických zemí dodnes trpí následky kolonialismu a soudobí afričtí vůdci tento odkaz spíše zhoršují, když v úřadu zůstávají desítky let bez výrazného posunu své země. To je příklad i Angoly.
  • Angola je bývalá portugalská kolonie. Více než 400 let kolonizace zanechalo hluboké stopy na politickém systému země. Po získání nezávislosti v roce 1975 se Angola ocitla ve složité politické situaci a následovala období občanské války a nestability. Kolonizace zanechala následky v podobě politických a etnických konfliktů, které ovlivňují stabilitu a mír v zemi dodnes.
  • Angola má oproti jiným zemím v Africe přirozenou hranici: na severu tvořenou džunglí, na východě řídce osídlenou savanou, na jihu pouští. Díky bohatým nalezištím při pobřeží je dnes druhým největším producentem ropy v subsaharské Africe. Většina produkce míří do Číny, země je tak po Saúdské Arábii druhým největším dodavatelem surové ropy do Říše středu. Angolská ekonomika je stále závislá na vývozu ropy a diamantů, což je důsledek koloniálního dědictví. Tento jednostranný hospodářský model vytváří nerovnováhu a závislost na světových trzích, což může znesnadňovat rozvoj jiných sektorů a snižovat odolnost ekonomiky vůči vnějším šokům.
  • Když v zemi v roce 1975 skončila válka za nezávislost s Portugalskem, přišly na řadu kmenové války mezi Sověty podporovanými socialisty a Američany podporovanými povstalci. Socialisté, tedy etnikum z kmene Mbundu, nakonec v roce 2002 zvítězili a jejich politické špičky se přidaly do seznamu afrických vůdců obohacujících se na úkor svého lidu. Bývalý autokratický prezident José Eduardo dos Santos byl u moci celkem 36 let a na oslavu svých narozenin si v roce 2013 za milion dolarů pozval americkou zpěvačku Mariah Carey… a ta korupční peníze od diktátora přijala. Stejně jako předtím, kdy zpívala pro libyjského diktátora Muammara Kaddáfího.
Na toto téma zde nahlížíme pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Při nahlížení na téma chceme podpořit kritický přístup a uvědomování si souvislostí. Přiblížit nespravedlivý rozvoj zemí kolonizátorů prostřednictvím využívání přírodních zdrojů a pracovní síly z jejich kolonií. Přiblížit dlouhodobé dopady na pracovní podmínky a fungování mnoha států v bývalých koloniálních zemích. Chceme podpořit porozumění historickým příčinám a důsledkům chudoby a principům, které vytváří základní nerovnosti ve společnosti.
Propojenost světa
Pro pochopení současného světa je třeba vnímat jeho obrovskou propojenost na ekonomické, politické i kulturní úrovni. Na druhou stranu na fungování společnosti existuje více úhlů pohledu než si dokážeme představit. Rozšiřováním našeho eurocentrického pohledu na svět dokážeme trochu lépe vnímat svět z perspektivy lidí v jiných částech planety. Můžeme se tak vyhnout stereotypům a lépe vnímat všechny lidi a planetu jako jeden, byť různorodý velký celek a přijímat za něj díl odpovědnosti.
Evropská unie leží také v tropech Jižní Ameriky, lidé zde volí do Evropského parlamentu a platí eurem.
  • Evropská unie je primárně sdružením 27 evropských států a její politické a institucionální struktury se nacházejí v Evropě. Nicméně některé součásti Evropské unie leží geograficky i v tropických oblastech. Oficiálně se jedná o tzv. nejvzdálenější regiony a Evropská unie jich má v současnosti celkem devět: Guadeloupe, Francouzská Guyana, Réunion, Martinik, Mayotte a Svatý Martin (Francie), Azory a Madeira (Portugalsko) a Kanárské ostrovy (Španělsko). Nejvzdálenější regiony nejsou totéž jako zámořské země a území. Existuje 13 zámořských zemí a území ústavně svázaných s Dánskem, Francií a Nizozemskem. Zámořské země a území nejsou součástí jednotného trhu a na rozdíl od nejvzdálenějších regionů musí zámořská území splňovat povinnosti platné pro země, které nejsou členy Evropské unie.
  • Francouzská Guyana je největší francouzský zámořský department. Leží 7 841 km od Paříže, hlavního města domovské země. Území na severovýchodě Jižní Ameriky je přitom součástí Evropské unie. Obyvatelé této jihoamerické země jsou francouzští občané, na autech mají francouzské poznávací značky, platí eurem a mají právo volit své zástupce do Evropského parlamentu. A taky díky tomuto regionu má Francie svou nejdelší hranici překvapivě s Brazílií.
  • Země o podobné velikosti jako Česká republika je z velké míry zarostlá tropickým pralesem. Ve světě je známá svým kosmodromem, ze kterého startují rakety Evropské kosmické agentury, protože se nachází blízko rovníku, kde rychlejší zemská rotace snižuje náklady na vzlet raket.
Stereotypy ubližují. Afrika je obrovský a pestrý kontinent, který nabízí velké příležitosti k učení a objevování.
  • Afrika je obrovský kontinent. Pokud se na něj díváte pomocí klasické Mercatorovy mapy, možná byste nehádali, že se do Afriky vejde celá Čína i s Grónskem, Indií, Španělskem, Francií, Německem a Velkou Británií. Je téměř dvakrát větší než Rusko. Na vývoji Afriky se nepříznivě podepsala geografie, především velký pruh pouště Sahara a Sahelu. Tato nehostinná plocha spolu s oceány tvořily velkou bariéru a způsobila dlouholetou izolovanost území. To dnes díky moderní lodní dopravě a dostupné letecké dopravě neplatí. Navíc velká část lidí na kontinentu ovládá angličtinu a většina zemí oplývá nerostným bohatstvím – s tím už se dá v současné globalizované ekonomice pracovat.
  • V Africe se nalézá celkem 54 států. Největší Alžírsko je s rozlohou 2 382 000 km² více než 6x větší než Německo. Na kontinentu najdeme největší poušť světa Saharu, ale také tropické pralesy, horské masivy, jezera, řeky a přímořské pláže. V moderních městech jako Johannesburg, Káhira, Lagos nebo Nairobi najdeme mrakodrapy, kosmopolitní atmosféru, moderní infrastrukturu a vysokou životní úroveň. Současně však existují zemědělské oblasti, kde můžeme spatřit tradiční chýše a způsob života původních obyvatel, kteří udržují své starobylé tradice, zvyky a způsoby obživy. Afrika je bohatá také svou kulturní rozmanitostí, množstvím etnik, jazyků, náboženství i tradic. Tato rozmanitost přináší nekonečné možnosti studia a objevování.
  • Stereotypy o Africe jsou nebezpečné a mohou spíše uškodit. Afričané bývají zobrazováni jako jednotní, zaostalí a závislí na pomoci. Fotografie vychrtlých dětí často slouží jako emocionální nástroj pro fundraising, pro mnoho organizací je získání finančních prostředků důležitější než skutečné řešení příčin chudoby. Turistika do Afriky se často stává součástí exotizace tohoto kontinentu, přehlíží složitost a bohatství tamní kultury a společnosti.
  • Spolupráce má být založena na partnerských vztazích, respektu k místním znalostem a potřebám, je dobré zapojovat místní komunity do procesu rozhodování. Kultivování kritického myšlení a snaha pochopit komplexní realitu kontinentu nám umožní překonat stereotypy a přispět k pozitivnímu vnímání Afriky ve světě.
  • Při pořádání veřejných akcí se pokoušejte podporovat globální partnerství a nepodporovat nerovnosti a stereotypy. Pomůže vám k tomu i náš manuál Informujeme o světě. Díky němu můžete už při plánování akcí přemýšlet nejen o samotném tématu akce a jejím dopadu, ale i o hodnotovém rámci, který svou akcí člověk často nevědomky komunikuje navenek.
My lidé jsme svou činností výrazně přispěli k obří ztrátě biodiverzity na naší planetě, klesá podíl divoké přírody.
  • Svět nepatří jen lidem, přesto právě oni svou činností posledních desetiletí zničili svět přírody. Lidstvo si svět zabralo pro sebe. Britský přírodovědec a dokumentarista David Attenborough ve svém dokumentu Život na naší planetě upozorňuje na souvislost nárůstu počtu lidí na planetě a poklesu diverzity. V roce 1937 žilo na planetě 2,3 miliardy lidí a koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře byla 280 ppm (částic na milion). V roce 2020 už na planetě žilo 7,8 miliardy lidí a koncentrace dosahovala extrémní hodnoty 415 ppm, nejvyšší za 650 tisíc let.
  • Lidské působení na zemi v posledních desetiletích má za následek razantní úbytek biodiverzity. Od roku 1937 do roku 2020 se podíl divoké přírody zmenšil z 66 % na 35 %. V Brazílii dochází k drastickému úbytku nejkomplexnějšího a nejbohatšího ekosystému na planetě – deštného pralesa. Za posledních 20 let zmizelo cca 14 % Amazonského pralesa, tempo odlesňování se stále zvyšuje. Prales ustupuje zájmům těžařských a zemědělských korporací.
  • “Každoročně pokácíme přes 16 miliard stromů. Polovinu úrodné půdy nyní tvoří zemědělská půda. Oceán už není schopen pohlcovat přebytečné teplo způsobené naší činností a život v něm pomalu vymírá. Následkem toho je dnes průměrná globální teplota přesně o jeden stupeň vyšší, než když jsem se narodil. Přes 60 % všech zvířat chováme na maso…. A tohle je teď naše planeta, kterou řídí lidé pro lidi,” popisuje David Attenborough. Pusťte si dokumentární film David Attenborough: Život na naší planetě.
Kvůli stěhování velkých obchodních společností do států s nízkými daněmi hrozí nárůst sociálních nerovností.
  • Obchodní společnosti se snaží vyhýbat placení daní třeba využíváním daňových optimalizací nebo stěhováním sídla do daňových rájů. Omezené daňové příjmy znamenají, že stát pak má méně peněz na vzdělávání, zdravotnictví, vědu nebo budování infrastruktury. Stěhování obchodních společností do států s nízkými daněmi také zvýhodňuje bohaté vrstvy společnosti a zvyšuje nerovnosti ve společnosti.
  • Nemusí se ale jednat jen o stěhování sídla do daňových rájů na karibských ostrovech.Elon Musk se přestěhoval z kalifornského Silicon Valley do Texasu. Texas je svou rozlohou druhým největším státem federace Spojených států amerických a se svými 30 miliony obyvatel druhým nejlidnatějším státem USA hned po Kalifornii. Texaská ekonomika v roce 2022 dosáhla 1,9 bilionů amerických dolarů a svou velikostí se rovná ekonomikám Kanady, Itálie nebo celé Brazílie. Texas je také největším exportérem v rámci Spojených států. Do Texasu se přesídlila řada společností ze sousední Kalifornie. Hlavní město Austin je jedním z nejrychleji rostoucích technologických center USA, ve kterém se vyrábí mikročipy a polovodiče. Texas láká velkou řadu firem na svou příznivou daňovou politiku. Ve státě je totiž nulová daň z příjmu. Zatímco pro firmy je nízké zdanění lákadlem, pro stát to znamená omezený daňový příjem.
  • Nedostatek finančních prostředků může ovlivnit kvalitu veřejných služeb a infrastruktury, zvláště v době rostoucích výdajů souvisejících s rostoucí populací. Stát pak získává své příjmy především z jiných druhů daní, které mají větší dopad na nižší a střední třídu. To může vést ke zvýšené nerovnosti a příjmovým rozdílům mezi různými skupinami obyvatelstva.
Indonésie zakázala vývoz svého ikonického palmového oleje, ve velkém investuje do digitální ekonomiky.
  • Indonésie je čtvrtý nejlidnatější stát světa, ale i přes husté zalidnění se v zemi s více než 17 000 ostrovy nacházejí obrovské oblasti divočiny s druhou největší biodiverzitou na světě. Po třech a půl stoletích holandské nadvlády získala Indonésie po druhé světové válce nezávislost.
  • Dnes je země také největším světovým producentem palmového oleje používaného v řadě potravinářských a kosmetických výrobků. Podle údajů Indonéské asociace pro palmový olej (GAPKI) Indonésie v roce 2021 vyprodukovala 47 milionů tun surového palmového oleje. K jeho hlavním odběratelům patří Indie a Čína. Právě produkce palmového oleje je jednou z hlavních příčin odlesňování v Indonésii. Mezinárodní organizace Global Forest Watch uvádí, že v letech 2002 až 2019 bylo v Indonésii vykáceno 30 % celkové plochy lesa, přibližně 24 milionů hektarů, z velké části kvůli pěstování palmového oleje. Tím dochází ke ztrátě biodiverzity a ohrožení vzácných druhů rostlin a živočichů, ale také k masivním emisím skleníkových plynů přispívajících ke klimatické změně.
  • V roce 2022 ale Indonésie zakázala vývoz palmového oleje. Tento největší muslimský stát světa míří pod vedením prezidenta Joko Widodo ke změně, od země palmového oleje do země digitální ekonomiky. Indonésie ratifikovala regionální Dohodu o digitálním obchodu, která slibuje větší konkurenceschopnost a příjmy z digitálních transakcí. Právě e-commerce a digitální řešení nabývají na významu, přibližně 4 miliony tradičních indonéských obchodů s potravinami se pravděpodobně přesunou na digitální platformy. Země je už nyní největší ekonomikou jihovýchodní Asie a hodnota její digitální ekonomiky narostla ze 41 miliard USD v roce 2019 na 77 miliard USD v roce 2022. Očekává se, že do roku 2025 toto číslo vzroste na 130 miliard USD. Na odborné zaměření země reaguje i česká vláda, která vypsala v roce 2023 dva programy, které nabízí indonéským odborníkům v oblasti IT pobyt v Česku a studentům indonéských polytechnických škol u nás dva roky pracovat.
Na ropě je závislý celý svět a nejvíc jí pochází ze Saúdské Arábie. Je to však autokratická země, ve které se porušují lidská práva.
  • Ropa je pro celý svět klíčovou surovinou. Jejím největším vývozcem je Saúdská Arábie. Téměř 50 % jejího HDP tvoří zisky z ropného průmyslu. Je nejbohatší zemí Blízkého východu a po dlouhá léta funguje jako rentiérský petrostát. Benzín a elektřina jsou dotovány státem, jen na provoz klimatizací padne 70 % spotřeby energie v zemi. Rodilí Saúdové dostávají od státu vysoké renty, a pokud už pracují, tak ve státní správě. Většinu ostatních zaměstnanců tvoří migranti a nejpočetnější etnickou skupinou v zemi jsou Bangladéšané. Ochránci lidských práv vedení státu kritizují za nespravedlivé soudy, věznění aktivistů a potlačování práv žen a homosexuálů. Pro zemi je výzvou také světový odklon od fosilních paliv i dlouhodobé napětí mezi převážně sunnitskou Saúdskou Arábií s převážně šíitským Íránem.
  • A Saúdská Arábie se pomalu reformuje. Korunní princ Mohamed bin Salmán omezil vliv ultrakonzervativních islámských duchovních vůdců, podporuje podnikání a inovace, zvyšuje míru zapojení žen do pracovního procesu. Od roku 2018 smí konečně řídit osobní vozidla i ženy. V roce 2019 představil korunní princ světu svůj rozsáhlý plán Vize 2030. Hospodářství se musí diverzifikovat s důrazem na technologie a služby. V rámci svého plánu se Saúdové zaměřují na větší zapojení svých lidí do zaměstnání a na investice do gigantických projektů. Připravují výstavbu velkých solárních elektráren, ale i absurdních až fascinujících futuristických velkoměst. Plánovaná linie měst umístěná v poušti nedaleko Suezského průplavu by měla být dlouhá 170 km, využívat metro s rychlostí až 500 km/h, většinu práce zastanou roboti a energii budou obstarávat obnovitelné zdroje. Žít by zde mělo až 9 milionů lidí. Podívejte se na dvouminutové video ukazující projekt města Neom v Saudské Arábii. V roce 2023 už bylo zřetelné zpoždění celého projektu.
Čínské zboží najdeme všude u nás. Vzdálenost z Brna k čínským hranicím je kratší než z jednoho konce Číny na druhý.
  • Čína a Spojené státy americké jsou největší ekonomiky světa. V počtu obyvatel Čínu až v roce 2023 překonala Indie. Čína je obrovská země a zásadně ovlivňuje globální ekonomiku, mezinárodní politiku i kulturu celého světa. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN a aktivně se zapojuje do globálních diskusí a rozhodování. Čína prosazuje své zájmy na mezinárodní scéně a v posledních letech si buduje strategické partnerství s mnoha zeměmi po celém světě.
  • Svůj hospodářský růst nastartovala na konci 20. století. Zatímco od 80. let se zaměřovala na výrobu levného textilu a obuvi, dnes už není levnou výrobnou pro globální trh. Čína je dnes pro většinu výrobců oblečení a obuvi drahá. Zaměřuje se na technologie a know-how. Čína se stala jedním z předních světových výrobců elektroniky, telekomunikačních zařízení a dalších technologických produktů. Díky tomu se čínské firmy staly konkurenceschopnými na mezinárodní úrovni a přispěly k rychlému růstu čínského HDP. Čínská ekonomika se ale v posledních letech potýká s deflací, vysokou nezaměstnaností mladých a demografickou situací – míra porodnosti totiž v Číně setrvale klesá.
  • Čína je socialistická republika řízená komunistickou stranou. Kromě ekonomických problémů čelí i těm sociálním a environmentálním. Intenzivní čínský průmysl má výrazné dopady na životní prostředí, znečišťuje se ovzduší, voda i půda. Země patří mezi největší producenty emisí skleníkových plynů na světě. Země je ale kritizovaná především za potlačování lidských práv, omezování svobody projevu a internetovou cenzuru, kvůli které nemají Číňané přístup k nezávislým médiím. Velkým tématem je také útlak směrovaný na etnickou a náboženskou skupinu Ujgurů. Ti žijí v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang na západě země. Pro Říši středu a její centrální část má tato provincie strategický význam. Leží v oblasti Hedvábné stezky, na hranici s osmi zeměmi, slouží jako nárazníková zóna a také jsou zde naleziště ropy. Žije zde ale původní etnikum Ujgurové, muslimské obyvatelstvo hovořící jazykem blízkým turečtině. Peking stovky tisíc Ujgurů posílá do převýchovných táborů, zakazuje jim modlení a nošení plnovousů a také se je snaží naředit tím, že do oblasti posílá dělníky v Číně dominantního etnika, Chany.
Migraci lidí způsobují především ozbrojené konflikty, občanské války, chudoba a klimatická změna.
  • Mezi nejčastější důvody migrace lidí patří klimatická změna, ekonomické důvody a ozbrojené konflikty. Během vrcholící migrační krize v roce 2015 přišlo nejvíce lidí do Evropy ze Sýrie, země zmítané občanskou válkou. Dle údajů Evropského parlamentu zaznamenala Evropská unie celkem 1,83 milionů pokusů o nelegální překročení hranic. Podle dat Eurostatu pocházelo v roce 2015 nejvíce uprchlíků ze Sýrie (cca 360 tisíc lidí), Afghánistánu (cca 180 tisíc) a Iráku (cca 120 tisíc). Sýrie je zemí s bohatou historií a kulturou, v oblasti bývalého království Ugarit zde byla vytvořena první abeceda světa. Damašek je označován za nejstarší kontinuálně obývané město na světě a byl klíčovou součástí Hedvábné stezky. V roce 2011 v zemi vypukla občanská válka a lidé často prchali nebezpečnou cestou přes Středozemní moře do Evropy. Snažili se uniknout násilí, ničení svých domovů a nejistotě způsobené válkou. Jejich cílem bylo nalézt bezpečí a lepší životní podmínky pro sebe a své rodiny. To hledali v roce 2022 i miliony lidí prchající z Ukrajiny, kterou vojensky napadlo Rusko.
  • Obrovskou míru migrace způsobuje i současná klimatická krize. Vždyť desetina lidí na světě žije v pobřežních oblastech, hrozí jim zaplavení jejich životního prostoru a nutnost migrace mimo domov. Mimořádně zranitelný je Bangladéš, se 160 miliony obyvatel jedna z nejlidnatějších zemí světa. Země ležící v nízké nadmořské výšce u Indického oceánu zažívá rekordní záplavy, především v oblastech řek Ganga a Brahmaputra, kdy jen v roce 2022 zmizelo kvůli erozi říčních břehů několik vesnic a o domov přišly desítky tisíc lidí.
  • Migrace lidí znamená výzvu nejen pro uprchlíky, ale i pro přijímající země. Je potřeba zajistit základní potřeby uprchlíků, vytvořit dlouhodobé integrační programy, ale i vést společenské debaty o migračních politikách, ochraně lidských práv a bezpečnosti. Mimochodem, bez migrace by se Evropa v roce 2019 zmenšila o půl milionu lidí, narodilo se zde totiž jen 4,2 milionu dětí a zemřelo 4,7 milionu osob.
Lidstvo tvoří stále více odpadu. Ten se postupně hromadí nejen na obřích skládkách v chudých zemích, ale také v oceánech.
  • Naše planeta je stále více zaplavena odpadem. To souvisí nejen se stoupající spotřebou, ale i špatným odpadovým managementem. V dnešní konzumní společnosti spotřebujeme mnohem více, než skutečně potřebujeme. Masivní produkce výrobků způsobuje nadměrnou produkci odpadu a vyčerpává naše přírodní zdroje. Od jednorázových plastových výrobků po elektroniku a spotřebiče nebo vyhozené jídlo, každodenně se hromadí odpad, který ohrožuje naše životní prostředí.
  • Jen část odpadu se daří recyklovat a dále využít, většina ho skončí na obřích skládkách. Odpad se hromadí také v chudých zemích, kam se částečně dováží z bohatých průmyslových zemí. Ty se svého odpadu zbavují a využívají k tomu levnou pracovní sílu, korupci a nízké ekologické standardy v bývalých koloniálních státech. Odpad se vozí ze Spojených států do Mexika, ale i na Filipíny nebo do Číny. Největší keňská skládka Dandora obsahuje přibližně 1 800 tisíc tun odpadu a dále roste. Elektroodpad se oficiálně označí jako starší elektrozařízení určené k opravě a pomocí této finty končí v Ghaně, Nigérii nebo Thajsku, kde odpad lidé rozebírají a separují z něj zpeněžitelné kovy.
  • Odpady se dostávají nejen na skládky v chudých zemích, ale také do oceánů. Tam přibude každý rok přibližně 10 milionů tun pevného odpadů, které jsou v některých zemích přímo shazovány z pobřežních ramp nebo jsou přinášeny řekami. Jedním z největších problémů oceánů a moří jsou plasty. Dle údajů z výstavy Udržitelnost a civilizace pluje kolem 57 % plastového odpadu na severní polokouli, nejvíce v severní části Tichého oceánu. Takzvaná velká tichomořská odpadková skvrna dosahuje rozlohy až 1 milionu km², tedy přibližně plochy Francie, Španělska a Velké Británie dohromady.
Komerční rybolov má destruktivní dopady na ekosystémy světových oceánů. Udržitelný rybolov neexistuje.
  • Nadměrný průmyslový rybolov je hlavním problémem oceánů, vede k vyhlazování populací ryb a narušuje ekosystémy ve světových oceánech. Mnohé druhy ryb zřejmě z naší planety zmizí definitivně do pár desítek let. Hlavní škodu nezpůsobují místní drobní rybáři, kteří lovem živí svou rodinu, ale průmyslový rybolov. Ten často využívá vlečných sítí tažených po mořském dně. Tato destruktivní technika vede k neselektivnímu rybolovu, kdy v sítích uvíznou nejen lovené ryby, ale i další živočichové, jako jsou delfíni, žraloci nebo tuleni. To má dopad na stabilitu místních i migrujících populací ryb a mořských savců.
  • Dle evropské kampaně Which Fish? je 76 % světových rybářských revírů nadměrně přeloveno a ročně se vyhodí přes 9 milionů tun nežádoucích vedlejších úlovků. Celosvětová produkce ryb vyvrcholila v roce 2016 s přibližně 171 miliony tun. Podle některých odhadů se během druhé poloviny 20. století z oceánů ztratilo 90 % velkých predátorů. Pokud bude nadměrný rybolov pokračovat, může se rybářský průmysl do roku 2050 zcela zhroutit. Naše oceány budou prakticky prázdné. To zmiňuje také Ali Tabrizi, autor dokumentárního filmu Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu. Autor dokumentu tvrdí, že vliv průmyslového rybolovu na stav oceánů je upozaďován kvůli závažným problémům s plasty v oceánech a dopadům klimatické změny. Tvrdí také, že udržitelný rybolov neexistuje a že jediným způsobem, jak přispět ke snížení šance na vymření oceánů, je vůbec ryby nejíst.
Na toto téma zde nahlížíme pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Snažíme se podpořit chápání rozdílů, podobností a souvislostí mezi životy lidí ve světě. Vycházíme z představy, že pro pochopení života lidí ve světě je třeba vnímat ekonomické, sociální, politické, environmentální a kulturní procesy. Rozšířením našeho eurocentrického pohledu na svět dokážeme lépe vnímat svět z perspektivy lidí v jiných částech planety. Můžeme pak lépe vnímat všechny lidi a planetu jako jeden velký celek a přijímat za něj spoluzodpovědnost.
Hybatelé změny
Hnutí za pozitivní změny na světě má mnoho podob. Vývoj společnosti mají šanci ovlivnit jednotlivci, komunity, firmy nebo různá společenská hnutí. Na světě existují ostrůvky pozitivní deviace, ale i pestré příklady toho, že se cesta ke změně může podařit. Díky propojenosti světa nás může inspirovat jedna dívka, Malála, hnutí odporu původních obyvatel proti destruktivnímu rozvoji v Amazonii anebo podnikatelé, kteří chtějí takový byznys, který je prospěšný pro lidi i planetu.
Původní obyvatelé Amazonie dlouhodobě bojují proti kácení pralesa a usilují o ochranu životního prostředí.
  • Amazonský prales je jedním z největších a nejdůležitějších tropických deštných lesů na světě. Rozkládá se především v Brazílii, ale i na území Peru, Kolumbie nebo Venezuely. Amazonský deštný prales produkuje obrovské množství kyslíku a se svými více než 400 milliardami stromů umožňuje absorbovat obrovské množství oxidu uhličitého. Odhaduje se, že zde žije více než 40 000 druhů rostlin, přes 2,5 milionu druhů hmyzu, desítky tisíc druhů obratlovců, ale i velcí predátoři jako jaguáři nebo anakondy. Součástí tohoto křehkého ekosystému jsou také místní domorodé kmeny se svými tradičními znalostmi a způsobem života. Zachování amazonského pralesa je kritické nejen pro ně samotné, ale také pro celou naši planetu.
  • Tempo kácení amazonského pralesa je alarmující, jen v roce 2020 bylo vymýceno na 8500 km² pralesa, tedy rozloha celého Karlovarského a Olomouckého kraje dohromady. To odpovídá tempu jednoho fotbalového hřiště každé dvě minuty. Stromy se kácí kvůli nelegální těžbě dřeva a systematickému přetváření krajiny na pastviny a zemědělskou půdu. Svou výraznou stopu na ničení amazonského pralesa má i česko-americký milionář Dennis Melka, jehož společnost Czech Melka Group se podílí na kácení pralesa kvůli svým plantážím palmy olejné a kakaovníků.
  • Klíčovou roli v boji proti těmto praktikám a za ochranu životního prostředí hrají právě domorodé kmeny, například kmeny Ashaninka, Kayapó nebo Munduruku. Čelí za to útokům a tlaku ze strany těžařů, nadnárodních společností a zájmových skupin. Například v roce 2019 byl nelegálními těžaři zavražděn domorodý ochránce pralesa Paul Paulin Guajajara, v roce 2022 byl zavražděn ochránce Bruno Pereira, ale i dopisovatel pro britský list Guardian Dom Phillips. Známou obětí v boji za záchranu amazonského pralesa byl také Chico Mendes, brazilský aktivista, odborář a světově uznávaný odborník na životní prostředí Amazonie, kterého v roce 1988 zastřelili rančeři. Velké množství jednotlivých střetů a jejich obětí v oblasti Amazonie najdete také na této mapě environmentálních konfliktů.
Pákistánská dívka Malála Yousafzai získala Nobelovu cenu míru za svůj boj za právo každého dítěte na vzdělávání.
  • “Byla jednou jedna dívka, která hrozně ráda chodila do školy. Jmenovala se Malála. Žila v poklidném údolí v Pákistánu. Jednoho dne ale místo ovládla skupina ozbrojených mužů, které se říká Tálibán. Svými zbraněmi zastrašovali obyvatele. Tálibán zakázal dívkám chodit do školy.” Takto začíná příběh Malály v knize Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky, která popisuje inspirativní příběhy žen z celého světa.
  • Malála Yousafzai se stala vůbec nejmladší držitelkou Nobelovy ceny míru za svůj boj za právo každého dítěte na vzdělání. Narodila se v údolí Svát v Pákistánu. Když v roce 2008 ovládlo údolí islámské hnutí Tálibán, začali vypalovat dívčí školy. Malála si o událostech vedla deník, který v roce 2009 vydala v BBC Urdu, digitální televizní stanici pokrývající Indii a Pákistán v urdštině. Netrvalo dlouho a Táliban ji začal ohrožovat na životě. V roce 2012 Malálu napadli ve školním autobuse dva Tálibánci a střelili ji do hlavy. Naštěstí přežila, musela ale uprchnout do Anglie a žít tam v exilu.
  • V roce 2013 ji časopis TIME označil za jednu ze 100 nejvlivnějších lidí na světě. V den svých 16. narozenin promluvila na půdě OSN a ve svém projevu vyzvala Malála k rovnému právu na vzdělání pro dívky na celém světě a stala se světovým symbolem tohoto boje. Malálu mezinárodně proslavil americký dokumentární film z roku 2015 s názvem Dal mi jméno Malála.
Původní obyvatelé z kmene Siouxů se úspěšně postavili výstavbě i provozu ropovodu v rezervaci Standing Rock.
  • V roce 2017 spustila ropná společnost Energy Transfer Partners téměř 1900 km dlouhý ropovod přes území rezervace Standing Rock. Ropovod dokázal denně přepravit až 570 tisíc barelů surové ropy ze Severní Dakoty až do Illinois. Výstavba ropovodu Dakota Access Pipeline (DAPL) stála ropnou společnost téměř 90 miliard Kč. Ačkoli předchozí prezident Barack Obama nařídil změnu trasy a vypracování nové studie vlivu na životní prostředí, hned v prvním týdnu ve svém úřadu dal dostavbě a provozu zelenou svým prezidentským dekretem Donald Trump.
  • Ropovod vede mimo jiné přes rezervaci Standing Rock, kde žijí původní obyvatelé několika kmenů včetně Siouxů. Siouxové a jejich podporovatelé se obávali především dopadů na životní prostředí, narušení posvátných míst a kontaminace pitné vody. Pustili se proto již na jaře 2016 do protestů, které byly největším shromážděním domorodých kmenů za posledních 100 let. Lidé se stavěli za původní obyvatele a na sociálních sítích se rychle rozšířil hashtag #StandingRock. Protesty rostly a také díky hlasům původních obyvatel nařídil soud v roce 2020 zastavení provozu ropovodu, vypracování nové studie dopadů na životní prostředí a zapojení dotčených komunit. Toto rozhodnutí v roce 2022 stvrdil Nejvyšší soud Spojených států amerických, když zamítl požadavek ropné společnosti na zrušení předchozího rozhodnutí soudu nižší instance. Spor o provoz ropovodu pokračuje.
  • Kauza Standing Rock je příkladem toho, jak aktivismus a mobilizace ve prospěch spravedlivého zacházení s původními obyvateli a ochrany životního prostředí mohou mít významný dopad.
Odboráři v Kostarice bojují za práva zaměstnanců banánových plantáží, čelí za to nátlaku ovocnářských firem.
  • „Dřív jsem sklízel banány, ale po přidání k odborům mě přeřadili na odsekávání listů banánovníků. Vedení nechce, abych se stýkal s ostatními pracovníky. Sledují mě, jestli za nimi nechodím,“ vypráví při večerním setkání odborář pracující na plantáži Jardín del Tigre v Kostarice. Z obavy o svou budoucnost nechce uvádět své jméno a zobrazovat obličej na fotografiích. Právě uplatňování práva na sdružování a kolektivní vyjednávání je jednou z mála možností, jak prosazovat zlepšení pracovních podmínek. V praxi ale lidem zapojujícím se do odborů hrozí vyhazov, násilné útoky, únosy, nebo dokonce smrt. Významné exportní země Guatemala a Kolumbie patří mezi pět států na světě, v nichž se odehrává nejvíce násilí vůči odborářům.
  • Jedním z tahounů kostarických odborů je Didier Leiton, který se pravidelně setkává s lidmi z plantáží, řeší jejich osobní kauzy, informuje o aktuální výši minimální mzdy, vzdělává je a motivuje k prosazování jejich práv: „Většina firem potřebuje prospívat, potřebuje zisk, dobré prodeje a dobré ekonomické výsledky. A z toho důvodu běžně porušují všechny druhy pracovních práv. Čím víc je porušují, tím víc peněz jim zbude. Odbory jsou důležité a potřebné pro to, aby z výdělku firem zůstala nějaká část i na pracovníky a pracovnice na plantážích.“ Měsíc před naším setkáním Didiera za jeho odborářské aktivity přepadli, zbili a ukradli mu motorku.
  • Rozhovory s odboráři vedli v roce 2017 zaměstnanci NaZemi a Ekumenické akademie. Z reportážní cesty vznikla výstava Příběh banánu i web www.pribehbananu.cz, který ukazuje okolnosti konvenčního pěstování banánů v Kostarice a Panamě.
Upozorňovat na silná společenská témata jde i pomocí umění, jak ukazují Šamsíja Hasaní, Banksy nebo Badiucao.
  • Angažovaní umělci po celém světě využívají své tvůrčí schopnosti k tomu, aby upozorňovali na důležitá témata. Malba, socha, divadelní představení, kniha nebo film umožňuje umělcům vyjádřit svůj názor, zprostředkovat emoce a podnítit celospolečenskou debatu. Díla umělců otevírají témata týkající se konfliktů, sociálních nerovností nebo ekologických problémů, aby u diváků podpořila diskusi, kritické myšlení a případně aktivní zapojení. Díky tomu se může stát angažované umění katalyzátorem pro pozitivní společenské změny.
  • Na téma cenzury a diktatury v Číně upozorňuje například čínský politický karikaturista a lidskoprávní aktivista Badiucao. Z bezpečnostních důvodů nyní žije a tvoří v Austrálii, jeho díla můžete sledovat třeba na www.instagram.com/badiucao. Kritice čínské totalitní moci se věnuje také zřejmě nejznámější čínský umělec současnosti Aj Wej-Wej www.instagram.com/aiww. Ten ve svých dílech probírá politická a lidskoprávní témata. V roce 2017 měla v pražské Národní galerii premiéru jeho instalace Zákon cesty, kterou tvořil 70 metrů dlouhý černý nafukovací člun a více než dvě stovky postav. Dílem upozorňuje na téma uprchlické krize. „Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva… Při současném přístupu k uprchlíkům ztrácíme své základní hodnoty,“ zmiňuje umělec.
  • Street artu se věnuje britský umělec působící pod pseudonymem Banksy www.instagram.com/banksy. Ten své výtvarné umění tvoří na veřejných místech, nejčastěji na zdi budov. Jeho motivy často nesou politické nebo satirické poselství. V roce 2015 vyrazil do Izraele, aby obrátil pozornost na izraelsko-palestinský konflikt, jeho streetartové malby na vysoké zdi oddělující pásmo Gazy od Izraele sdílely miliony lidí ve světě. V Afghánistánu zas bojuje za práva místních žen mladá streetartová umělkyně Šamsíja Hasaní www.instagram.com/shamsiahassani. Během pár minut dokáže vytvořit nástěnnou malbu a zmizet. Sprejovala po zdech a schodištích úzkých uliček Kábulu. Její graffiti zobrazují silné a velké ženy, plné energie.
  • Mezi společensky angažované zpěváky patří například havajský muzikant Jack Johnson nabádající k ochraně oceánu nebo laponská raperka Maxida Märak upozorňující na změnu klimatu a další ekosociální témata.
Studentské hnutí Fridays for Future organizuje stávky mladých lidí za opatření proti změně klimatu.
  • Hnutí Fridays for Future vzniklo v srpnu 2018, kdy se švédská studentka Greta Thunberg rozhodla pátky místo školního vyučování protestovat před švédským parlamentem za silnější opatření proti změně klimatu. Od té doby se hnutí stalo globálním fenoménem a angažuje mladé lidi z celého světa v boji za ochranu životního prostředí a opatření proti klimatické změně.
  • Fridays for Future (www.fridaysforfuture.org) organizuje stávky a protesty, během kterých studenti a mladí lidé požadují klimatickou spravedlnost, snižování emisí skleníkových plynů a urychlení přechodu na obnovitelné zdroje energie. Studenti nejen stávkují, ale také pořádají diskuse a přednášky, vedou kampaně na sociálních sítích a organizují petiční akce. Snaží se o dialog s politiky a vytváření tlaku na rozhodování směřující k ochraně životního prostředí. Hnutí je aktivní nejen v západní Evropě, ale i v Česku, Austrálii, Indii, Brazílii nebo USA.
  • Toto hnutí je příkladem toho, že mladí lidé mohou mít významný dopad na společnost a politické procesy. Jejich hlas a angažovanost přitahují pozornost médií, politiků a veřejnosti. Díky nim se klimatická krize stává klíčovým tématem ve veřejné debatě a dochází k většímu tlaku na budování udržitelnější budoucnosti pro všechny na této planetě.
Majitel outdoorové firmy Patagonia daroval veškerý zisk charitativnímu fondu na ochranu životního prostředí.
  • Patagonia je obchodní společnost, která vyrábí outdoorové oblečení pro horolezce, lyžaře a další lidi trávící svůj čas v přírodě. Společnost staví na kvalitě a odolnosti, díky které se prodlužuje využitelnost jejích výrobků a snižuje celková spotřeba. Při výrobě používá z velké míry recyklované materiály a snaží se zajistit dobré pracovní podmínky pro zaměstnance.
  • Majitel společnost Yvon Chouinard byl původně vášnivý horolezec. Začal vyrábět kvalitní vybavení a oblečení pro sebe a přátele. Jeho společnosti Patagonia se dařilo a on se stal jako její majitel miliardářem. Hodnota jeho majetku v současnosti dosahuje téměř 30 miliard Kč. Třiaosmdesátiletý Chouinard se v roce 2022 rozhodoval, co dál se svou společností. Mohl ji prodat jinému majiteli nebo z ní udělat veřejně obchodovatelnou společností. Měl ale obavu, že nový majitel nebo akcionáři by v budoucnu tlačili pouze na budování zisku. Rozhodl se proto založit dva fondy: fond Patagonia Purpose Trust pro ochranu hodnoty firmy a zajištění investic do dalšího podnikání, a druhý fond Holdfast Collective, který má ze zisku společnosti zajišťovat ochranu životního prostředí. Fond by měl ročně spravovat přibližně 2,5 miliardy Kč. „Vydělané peníze po reinvesticích do podnikání budou rozděleny jako dividendy na pomoc v boji s klimatickou krizí,“ uvedl podnikatel.
  • Dle amerického ekonoma Miltona Friedmana mají obchodní společnosti jediný účel: vytváření zisku pro majitele nebo akcionáře. V současnosti ale vidíme hned několik příkladů toho, že se pozornost firem obrací v různé míře také na odpovědnost vůči společnosti a životnímu prostředí. Na tuto společenskou odpovědnost firem se dívají nejen spotřebitelé, ale i investoři nebo zaměstnanci. Patagonia je příkladem společnosti, která buduje udržitelný byznys a ukazuje, že podnikání může být silným nástrojem pro ochranu životního prostředí.
Etiopská podnikatelka Bethlehem Tilahun Alemu vytvořila ze soleRebels nejrychleji rostoucí africkou značku obuvi.
  • SoleRebels je etiopským sociálním podnikem zaměřeným na výrobu obuvi. Jeho zakladatelka a výkonná ředitelka Bethlehem Tilahun Alemu udělala z firmy nejrychleji rostoucí africkou značku obuvi a byla v roce 2019 vyhlášena jednou z nejvlivnějších afrických žen roku.
  • Ocenění je nejen uznáním její obchodní prozíravosti, ale i osobní snahy posunout diskurz o Africe od chudoby k podnikatelskému duchu, sociálnímu kapitálu a ekonomickému potenciálu. Výrobci obuvi soleRebels se od běžných výrobců obuvi liší především v zaměstnávání lokálních sociálně znevýhodněných lidí a využívání upcyclingu v materiálech. Udržitelnější výroba tak stojí na využití starých pneumatik pro výrobu podrážek, svršků z bio bavlny nebo ručně tkané vlny. Práci ve výrobě dostávají z poloviny etiopské ženy, a zvyšuje se tak jejich ekonomická nezávislost. Specifický design odkazuje na etiopskou kulturu. SoleRebels také investuje do komunitních projektů, jako je výstavba škol, zdravotnických zařízení a rozvoj infrastruktury.
  • Pomocí dobrého marketingu se výrobky soleRebels (www.solerebels.com) rychle rozšířily na mezinárodní trhy a jejich boty se prodávají po celém světě. Firma z Addis Abeby je příkladem úspěšného podnikání, které kombinuje ekonomický růst s pozitivním dopadem na společnost a životní prostředí.
Komunitně podporované zemědělství umožňuje přímý nákup ovoce a zeleniny od lokálních farmářů.
  • Ovoce a zeleninu si lidé nemusí kupovat jen v obchodních řetězcích. Na mnoha místech Evropy i České republiky funguje systém komunitně podporovaného zemědělství (KPZ), kdy si místní skupina lidí společně nakupuje výrobky blízkých farmářů: ovoce, zeleninu, ale třeba i vajíčka nebo bio maso. Systém funguje nejčastěji tak, že farmář doveze část své úrody na předem domluvené sběrné místo, kam si ji pak členové skupiny přicházejí vyzvednout. Členové skupiny získávají čerstvé a lokální produkty, farmář spravedlivěji zaplaceno. Někdy mu členové produkci i předplatí, aby mohl provést potřebné investice před sezónou, a půjčku poté skupině dodávkami ovoce a zeleniny postupně splácí. Přidanou hodnotou bývá, že se spotřebitel a producent osobně poznají, farmu mohou navštěvovat a podílet se na zemědělských pracích, spolurozhodovat o pěstovaných plodinách, zkracují dodavatelský řetězec, snižují množství obalového materiálu a díky kratší vzdálenosti dovozu i emise oxidu uhličitého. Farmáře zapojené do systému KPZ najdete na www.kpzinfo.cz.
  • V Česku můžete využít službu Scuk. Díky zapojeným farmářům a široké síti nákupních skupin můžete na www.scuk.cz nakupovat lokální potraviny a výrobky. Místní organizátor výdejního místa vždy posbírá objednávky a zasílá je farmářům, kteří vše připraví na další výdejní den. Vy si jen na webu vyberete výdejní místo a zboží, po objednávce vám obsluha daného místa dá vědět den výdeje.
  • Komunitně podporované zemědělství je další možností odpovědnějšího přístupu ke spotřebě farmářských výrobků. V rámci odpovědné spotřeby můžeme také volit sezónní a lokální výrobky, dávat přednost bio produkci. A pokud si chceme dopřát luxusní dobroty z dálky jako kávu nebo banány, pak můžeme nakupovat ty s certifikační známkou Fairtrade.
Indická ekoložka Vandana Shiva upozorňuje na úbytek biodiverzity a nebezpečnou závislost na GMO semenech.
  • Průmyslové zemědělství stojí stále více na monokulturním pěstování a využívání geneticky modifikovaných organismů. V důsledku lidské činnosti se narušují ekosystémy a snižuje druhová rozmanitost. To neplatí jen pro počet druhů zvířat, ale i rostlin. Problému ztráty biodiverzity a komercializaci zemědělských semen se věnuje indická aktivistka a environmentální vědkyně Vandana Shiva.
  • Vandana Shiva upozorňuje na monopol, který nad semeny drží velké agrochemické společnosti jako Monsanto. Vandana Shiva se svou organizací Navdanya stojí na straně drobných farmářů, kteří se musí potýkat s nuceným odklonem od tradičních zemědělských postupů a omezeným přístupem k tradičním osivům. Přirozeným semenům hrozí zánik, nahrazují je ta geneticky modifikovaná. Indičtí pěstitelé bavlny a dalších plodin si musí tato GMO semena kupovat za vysokou cenu.
  • Členy organizace Navdanya, kterou Vandana založila, jsou dnes už desítky tisíc pěstitelů, kteří spolupracují na ochraně biodiverzity tradičních odrůd plodin: „Svoboda pochází ze semínek, která si můžete jako část úrody ponechat do příštího roku, abyste je zaseli. Postupně jsme podpořili vznik komunitních semenných bank po celé zemi, aby rolníci měli přístup k semenům. Pořádáme kurzy, kde rolníky učíme, jak přejít na ekologické zemědělství, které podporuje biodiverzitu. Začali jsme s konceptem spravedlivého obchodu, tzv. fair trade, naše obchody v Bombaji a Dillí přinášejí spotřebitelům tyto přímo obchodované, ekologické a biodiverzitu podporující produkty,” zmiňuje Vandana Shiva v rozhovoru pro čtrnáctideník A2.
Zde na téma nahlížíme pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Ukazujeme, že jsme součástí společnosti, kterou můžeme ovlivňovat jako skupiny i jako jednotlivci. Pomocí příkladů ze světa se snažíme motivovat k aktivnímu přístupu v řešení lokálních a globálních problémů, nerovností a nespravedlností.

Jak pracovat s mapou?

  1. Koukni se na mapu a prozkoumej, jak funguje dnešní svět.
  2. Vyber si jeden ze šedesáti jevů zařazených do šesti tematických celků.
  3. Dohledej, proč lidé čelí chudobě, nerovnostem a klimatické krizi.
  4. Inspiruj se pozitivními příklady pro dobrý život všech na naší planetě.
  5. Prozkoumej ke každému jevu více kliknutím na daný bod.

Najdi na mapě:

  1. Kdo z lidí má největší uhlíkovou stopu?
  2. Co Fairtrade nabízí zapojeným pěstitelům?
  3. Kolik si vydělá dělník v obuvnické továrně?
  4. Jak ovlivnili evropští kolonizátoři svět?

Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury v rámci Zahraniční rozvojové spolupráce ČR.

Co je Fairtrade

Spravedlivější odměna

Pěstitelé dostávají za svou práci férové výkupní ceny.

Zákaz dětské a otrocké práce

Ve fairtradových družstvech nesmějí pracovat děti, zakázaná je i jakákoliv nucená práce.

Šetrný přístup k životnímu prostředí

Fairtradoví pěstitelé šetří s vodou a omezují využívání pesticidů a další chemie.

Dodržování lidských a pracovních práv

Fairtrade dbá na lepší životní i pracovní podmínky pěstitelů a dodržování úmluv Mezinárodní organizace práce.

FAKTA O FAIRTRADE

Aktuality

Archiv Aktualit

Naši partneři