Svět se rozvíjí nerovnoměrně a náš současný životní styl vychází z doby koloniálního rozdělení světa, kdy koloniální mocnosti využívali přírodní zdroje a pracovní sílu z jim podřízených kolonií. Tyto nerovné vztahy trvají i po tzv. dekolonizaci a skrze jejich zkoumání můžeme lépe porozumět historickým příčinám chudoby i globálních nerovností. Jak kolonialismus utvářel svět a co z něj funguje dodnes?
V Americe žilo před vyloděním mořeplavce Kryštofa Kolumba více než 60 milionů lidí. O pouhé století později počet domorodých obyvatel klesl na 6 milionů. Jejich smrt způsobilo nejen násilí ze strany Evropanů, ale také hladomor a rozšíření nemocí. Kolonizátoři do nového světa přivezli nakažlivé nemoci, které místní populaci zdecimovaly, především neštovice, spalničky či chřipku. Mrtvých 55 milionů původních obyvatel znamenalo v té době smrt přibližně desetiny všech lidí na planetě.
Předkolumbovská Amerika byla domovem několika významných a rozvinutých říší, které svědčily o vyspělosti a bohatství tehdejších amerických civilizací. Patří mezi ně například Inkové, Mayové nebo Aztékové. Zatímco před 3000 lety probíhal na českém území ještě stále pravěk a lidé žili v osadách, Mayové už obývali několikametrové budovy. Mayové na jihu Mexika, Guatemaly a Belize stavěli také přehrady, hřiště na míčové hry, pyramidy a dvousetkilometrovou silniční síť propojující jejich města. Inkové řídili obrovskou říši na území dnešního Peru, Ekvádoru a Kolumbie. Jejich společnost byla pevně strukturovaná a řízená centrální mocí. Byli mistři v zemědělství s vysoce efektivními systémy zavlažování a terasovitým zemědělstvím. Aztékové žili na území dnešního Mexika. Vybudovali obrovské a bohaté impérium, byli zručnými zemědělci, ovládali rozsáhlou síť obchodních cest a vyvinuli sofistikovaný kalendářní systém, který jim pomáhal sledovat astronomické události a rituální cykly.
Před kolonizací Ameriky byla Evropa v hlubokém závěsu za asijskými velmocemi, a to z hlediska moci, bohatství, kultury i technologií. Evropu sužovaly hladomory a nemoci, mor v polovině 14. století výrazně snížil počet obyvatel Evropy. Mezi nejvýznamnější oblasti světa patřily v této době zejména Indie a Čína. Asijské velmoci mohly stavět na produktivních zemědělských systémech a obchodním propojení s dalšími civilizacemi v rámci Indického oceánu.
K postupnému vzestupu Evropy přispěly sice i inovace, vědecké objevy a náboženská reformní hnutí včetně protestantské etiky, ale hlavní vliv měly zámořské objevy a následná násilná kolonizace zemí Afriky a Ameriky. Evropa povstala během průmyslové revoluce, která stála na Atlantském obchodním systému a využívání levné otrocké práce. Za více než dvě století převezly otrokářské lodě ze západní Afriky do Ameriky celkem 20 milionů lidí. Ti pak museli pro kolonizátory pěstovat plodiny, především bavlnu, kávu, kakao nebo cukrovou třtinu. Plodiny se následně zpracovávaly v rozjíždějících se průmyslových oblastech západní Evropy, která díky tomu bohatla. Na zpracovatelský průmysl mohlo navazovat bankovnictví, loďařství, pojišťovnictví, potravinářských průmysl. Třeba v Čechách začaly díky tomu vznikat zpracovatelny bavlny a textilní továrny. Přečtěte si k tématu násilné kolonizace a Atlantském obchodním systému článek na našem webu.
Dominance západní Evropy startuje na konci 15. století s rozvojem mořeplavby a kolonialismu. Tato dominance vrcholila na konci 20. století a nyní pomalu končí. Svět přebírají dvě supervelmoci současnosti: Spojené státy Americké a Čína.
Keře kávovníku mají svůj původ v oblasti východoafrické Etiopie. Zprvu byla káva populární v arabských zemích Blízkého východu. Do Evropy se dostala masivně až poté, co v ní katolická církev přestala vidět opojný nápoj z muslimského světa. Od té doby si káva drží svou největší popularitu právě v Evropě. S rozvojem mořeplavby a násilným kolonizováním Latinské Ameriky přivezli Evropané rostlinu kávovníku v 18. století i do Kolumbie. Ta je nyní po Brazílii největším producentem kávy arabiky. Téměř 60 % světové produkce kávy v současnosti pochází právě z Latinské Ameriky.
„Káva se do Latinské Ameriky dostala až v koloniální době. Právě v této době byli pro její produkci využíváni buď indiánští nevolníci nebo černí otroci násilím dovezení z Afriky. A díky tomu, že tito producenti nebyli placeni vůbec nebo byli placeni velmi minimálně, tak se v koloniální době mezi 16. a 19. stoletím mohla stát káva dostupnou pro evropskou populaci,” upozorňuje Markéta Křížová, profesorka Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a doplňuje: „Tato systémová nespravedlnost, nízká cena investovaná do produkce kávy, která se pak promítá do její koncové ceny pokračuje dodnes a je to jeden z největších problémů, kterým domorodí producenti v Americe a dalších částech světa čelí.”
Nyní žijeme v době celoplanetární civilizace. Jsme propojeni globalizovaným obchodem a Internetem. V historii byly všechny velké civilizace pouze lokální, omezené do určitého regionu. Jednou z historických výjimek bylo Britské impérium. To sahalo na začátku 20. století od Kanady, přes mnoho afrických zemí, Indii až po Austrálii.
S kolonizací a osídlováním východního pobřeží Austrálie začali Britové už v 18. století, kdy na území připlul britský námořník James Cook na lodi Endeavour a doporučil zde založit trestaneckou kolonii. V místě se rozvíjel chov ovcí a zpracování vlny, později zlatokopectví. Pro původní obyvatele znamenala kolonizace katastrofu, Aboridžinci umírali, především vlivem šíření infekčních nemocí dovezených Evropany, na neštovice nebo spalničky. Britové je vraždili, dělali z nich opilce a od roku 1910 jim odebírali děti na převýchovu v bělošských rodinách a ústavech. Australské kolonie získaly vlastní samosprávnou vládu ještě v průběhu 19. století, stále ale zůstávaly součástí britského impéria a pod vlivem londýnského Ministerstva pro kolonie Britského království. Ještě během 1. světové války bojovalo za Británii přes 400 000 australských mužů. Impérium postupně zaniklo po 2. světové válce. Poslední ústavní vazby mezi Austrálií a Spojeným královstvím byly zrušeny až v roce 1986.
Britské impérium byla největší koloniální říše v dějinách lidstva. Rozloha v roce 1921 činila 33 milionů km² čili přibližně čtvrtinu celkové rozlohy zemské souše. Do mnoha zemí se tak šířila anglická kultura, právní systém, sporty, měrná soustava a hlavně anglický jazyk.
Britský kolonialismus v Indii byl obklopen kontroverzemi a mnohými negativními aspekty. Britové v Indii zlepšili dopravní sítě, vybudovali železnice a rozšířili telegrafní spojení, což přispělo k ekonomickému rozvoji a komunikaci v rámci země. Také bylo zavedeno britské právo, které přineslo určitou míru stability a spravedlnosti do indické společnosti.
Britové ale také využívali indické zdroje a pracovní sílu ke svému prospěchu, což vedlo k ekonomické explotaci a chudobě. Indická textilní průmyslová výroba byla zdecimována kvůli přílivu levného britského zboží. Navíc, britská koloniální politika přispěla k rozdělení společnosti na základě náboženství, což vyústilo v násilné konflikty mezi hinduisty a muslimy a nakonec v rozdělení Indie v roce 1947 na dva nové státy – převážně hinduistickou Indii a muslimský Pákistán.
Jednou z katastrof, které britská kolonizace přinesla byl hladomor v Bengálsku, který v roce 1943 zahubil přes 3 miliony lidí. Hlavním důvodem byl nekompromisní důraz na vývoz čaje a dalších koloniálních plodin, který Británie v čele s Winstonem Churchillem vyžadovala bez ohledu na potřeby místního obyvatelstva, které umíralo hlady, protože nemohlo pěstovat plodiny pro vlastní spotřebu.
V 50. a 60. letech 20. století přecházelo mnoho zemí Afriky z koloniálního fungování na samostatný národní stát. Dekolonizované země ale často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Koloniální evropské mocnosti po sobě nedokázaly v Africe zanechat v podstatě žádné fungující demokratické struktury.
Africké země po své koloniální historické zkušenosti s evropskými zeměmi vítají spolupráci s Čínou. Ta svou pozici v Africe posiluje obrovskými investicemi. Zaměřuje se na autoritářské a nedemokratické země s nerostným bohatstvím. Ty se propadají do dluhové pasti, což je pro Čínu příležitost, jak se dostat náhradou k majetkovým podílům, levným nerostným zdrojům a politickému vlivu.
Čína ví, že pro zajištění chodu své obrovské průmyslové ekonomiky potřebuje dostatek zdrojů. Celkových 10 % svého importu ropy dováží z afrického Súdánu a v hlavní súdánské těžařské společnosti vlastní čínské společnosti 40% podíl. V Súdánů funguje 30 univerzit a žije tam 45 milionů lidí. Súdán má v celé Africe jedny z největších zásob ropy. Přesto je země jednou jednou z nejvíce zadlužených zemí vůči Číně. Odhaduje se, že 35 % tamních lidí je ohroženo hladem.
Zahraniční investice podporují vzestup Číny jako světové mocnosti. Mezi lety 1995 a 2017 vystoupal komerční obchod mezi Pekingem a africkými zeměmi ze 3 miliard na 143 miliard dolarů. Ještě v roce 2000 vládly čínské dovozy jen v pár afrických zemích jako je Súdán nebo Benin, v roce 2020 už čínské dodávky vládly ve více než 30 zemích afrického kontinentu. Čína investuje také třeba v Kongu nebo Angole, nejčastěji do infrastruktury, budování železnice, silnic, přístavů nebo energetických a ropných projektů.
Dle zprávy nevládní organizace Oxfam International z roku 2021 je nespravedlivé nastavování pravidel mezinárodního obchodu pokračováním koloniální éry. Podobně se vyjadřuje i ekonom Jayat Ghosh, který uvádí, že nerovné postavení vzniklé v koloniální době pokračuje do současnosti skrze mezinárodní ekonomické instituce a obchodní dohody, které podporují zájmy mocných států na úkor chudších národů.
Podle analýzy Světové obchodní organizace (WTO) z roku 2021 mocné státy často uplatňují protekcionistická opatření, která omezují přístup chudých zemí na své trhy, zatímco sami využívají výhody volného obchodu. Podle zprávy Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) z roku 2020 využívají mocné státy svého ekonomického a politického vlivu k prosazování opatření podporujících jejich další ekonomický růst, zatímco chudé země mají na nastavování pravidel jen omezený vliv. To vede k udržování jejich závislosti na exportu surovin a udržování nízkých cen těchto surovin.
Současné nastavení pravidel zvýhodňuje mocné státy a přispívá ke zneužívání chudých zemí. Nerovnoměrné rozdělení zisků vede k prohlubování chudoby, nerovností a zpomalování hospodářského růstu chudých zemí. Výjimkou se stal ekonomický rozvoj Číny, který ale proběhl právě díky nedodržování neoliberálních pravidel Světové obchodní organizace. Světová obchodní organizace bývá kritizována za nedostatek transparentnosti a demokratičnosti, ale i pro necitlivost k sociálním a environmentálním otázkám. Ochrana přírody a lidí v nízkopříjmových zemích by jen zpomalovala ekonomický rozvoj několika států a nadnárodních společností.
Klíčovým prvkem evropské politiky v oblasti dovozu surovin je celní eskalace. Díky ní se na produkty s vyšší přidanou hodnotou aplikují vyšší dovozní cla. Důsledkem je, že do bohatých zemí Evropské unie se dováží plodiny především v nezpracovaném stavu. Naše státy Evropské unie si tím chrání svůj potravinářský průmysl před vnější konkurencí. Nastavení ale znevýhodňuje chudé země globálního Jihu v mezinárodním obchodě. Pokud totiž ony plodiny zpracují, budou po navýšení ceny o vysokou daň na našem evropském trhu neprodejné. Vyváží se tak dále především nezpracované suroviny. Například při dovozu se za kakaové boby neplatí dovozní clo, nízké je u kakaového prášku a vysoké u čokolády. Problematika se z fairtradových produktů týká také dovozu zpracovaných pomerančů (džus), ananasů (džus), zelených kávových zrn (pražená káva) a kakaových bobů (čokoláda).
Jako podle pravítka. Bez znalosti místa. Jen tak od stolu. V letech 1884 a 1885 si evropské mocnosti na nechvalně známé Berlínské konferenci rozparcelovaly Afriku. Udělaly tak na základě pouze svých zájmů a potřeb. Bez ohledu na přání a aktivní zapojení afrických národů. Bez znalosti místní geografie. Vždyť v té době do spousty afrických oblastí ještě Evropané ani nevkročili.
Konference byla historickým mezníkem v procesu kolonizace Afriky evropskými mocnostmi, svolal ji německý kancléř Otto von Bismarck a účastnili se jí představitelé 14 evropských států, včetně Velké Británie, Francie, Německa a Belgie. Cílem konference bylo rozdělení a regulace kolonizace Afriky. Evropa si rozdělovala africké území podle toho, jak ji dle svého názoru dokázala efektivně spravovat. Demokratická republika Kongo spadla pod kontrolu Belgie, Namibie připadla Německu, Mali zase Francii.
Ukázkový příklad tohoto rozdělení najdeme v Mali. Rovně načrtnuté severní hranice s Alžírskem rozdělují etnickou skupinu pouštních Tuaregů, kteří v Mali žijí na vyprahlém severu a jsou v dlouhodobém konfliktu s národem Bambarů ze savan na jihu země. Tuaregové vládu neuznávají, po staletí severní území země ovládali a dodnes touží po vlastním státu. Situaci zhoršují rozličné radikální skupiny a množící se teroristické útoky. Nestabilita regionu a stoupající násilí vede k úprku lidí do Evropy. Bývalí kolonizátoři země Francouzi navíc z Mali a sousedního Nigeru vyváží uran pro své jaderné elektrárny. Evropské země se dlouhodobě snaží podporovat místní vlády a do oblasti posílají vojáky. V roce 2022 zde operovala i více než stovka českých vojáků.
Konflikty jsou zřetelné i v Libyi, kde formální rozčlenění hranic uměle spojilo oblast tří velkých etnik: Tripolitárie na západě, Kyrenaika na východě a Fezzán na jihozápadě.
Evropské mocnosti využívaly africká území jako zdroj surovin a pracovní síly, čímž se ekonomicky obohacovaly na úkor afrických národů. Kolonialismus přinesl devastaci afrického prostředí, potlačení místní kultury a identit i narušení tradičních způsobů života. Uměle vytvořené hranice často oddělovaly etnické a kulturní skupiny, dodnes tak vedou k násilným konfliktům a napětí v regionu.
Území Brazílie zabírá třetinu Jižní Ameriky, a rozlohou je tak větší než celá osmadvacítka zemí EU. Ač tvoří více než třetinu území rozsáhlý Amazonský prales, na jihu země leží úrodné nížiny a náhorní plošiny využívané k zemědělství. Brazílie je největším světovým vývozcem sóji, v roce 2022 exportovala přes 90 milionů tun soji. Ze země pochází také přes 40 % světové produkce kávy. Brazilská jižní zemědělská oblast je větší než Francie, Španělsko a Itálie dohromady a právě zde se před 500 lety usadili portugalští kolonisté.
Brazílie je jedinou zemí Latinské Ameriky, kde se mluví portugalsky. Od 16. století se v zemi usazovali portugalští osadníci, zavedli otroctví a systém plantáží. Ze země vyváželi především třtinový cukr. Položili tak základ nerovností a sociálních rozdílů, které zemi sužují dodnes. Studie z roku 2020 publikovaná v časopise Journal of Latin American Studies ukazuje, jak historické nerovnosti mezi bílými osadníky a domorodým obyvatelstvem nebo otroky přetrvávají do současnosti. Koloniální systém v Brazílii vytvořil nerovnoměrnou ekonomickou strukturu, kde bohatství a moc jsou koncentrovány v rukou jen pár lidí. Tyto elity vlastní půdu a mají přístup ke klíčovým ekonomickým sektorům, jako je bankovnictví, energetika a průmysl, které generují velké zisky a vliv.
Přestože má Brazílie postavení 10. největší světové ekonomiky a prakticky nejvýznamnějšího vývozce mnoha komodit, přesto velká část obyvatel Brazílie dnes žije v chudobě. Dle údajů vládní agentury IBGE z roku 2022 se jedná přibližně o 21,4 % obyvatel Brazílie – tedy přes 40 milionů lidí, kteří se nedokáží důstojně uživit, mají špatný přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Studie nevládní organizace Oxfam International z roku 2022 ukazuje, že nerovnost příjmů v Brazílii je jednou z nejvyšších na světě.
Mnoho afrických zemí dodnes trpí následky kolonialismu a soudobí afričtí vůdci tento odkaz spíše zhoršují, když v úřadu zůstávají desítky let bez výrazného posunu své země. To je příklad i Angoly.
Angola je bývalá portugalská kolonie. Více než 400 let kolonizace zanechalo hluboké stopy na politickém systému země. Po získání nezávislosti v roce 1975 se Angola ocitla ve složité politické situaci a následovala období občanské války a nestability. Kolonizace zanechala následky v podobě politických a etnických konfliktů, které ovlivňují stabilitu a mír v zemi dodnes.
Angola má oproti jiným zemím v Africe přirozenou hranici: na severu tvořenou džunglí, na východě řídce osídlenou savanou, na jihu pouští. Díky bohatým nalezištím při pobřeží je dnes druhým největším producentem ropy v subsaharské Africe. Většina produkce míří do Číny, země je tak po Saudské Arábii druhým největším dodavatelem surové ropy do Říše středu. Angolská ekonomika je stále závislá na vývozu ropy a diamantů, což je důsledek koloniálního dědictví. Tento jednostranný hospodářský model vytváří nerovnováhu a závislost na světových trzích, což může znesnadňovat rozvoj jiných sektorů a snižovat odolnost ekonomiky vůči vnějším šokům.
Když v zemi v roce 1975 skončila válka za nezávislost s Portugalskem, přišly na řadu kmenové války mezi Sověty podporovanými socialisty a Američany podporovanými povstalci. Socialisté, tedy etnikum z kmene Mbundu, nakonec v roce 2002 zvítězili a jejich politické špičky se přidaly do seznamu afrických vůdců obohacujících se na úrok svého lidu. Bývalý autokratický prezident José Eduardo dos Santos byl u moci celkem 36 let a na oslavu svých narozenin si v roce 2013 za milion dolarů pozval americkou zpěvačku Mariah Carey… a ta ty korupční peníze od diktátora přijala. Stejně jako předtím, kdy zpívala pro libyjského diktátora Muammara Kaddáfího.
Na toto téma zde nahlížíme pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Při nahlížení na téma chceme podpořit kritický přístup a uvědomování si souvislostí. Přiblížit nespravedlivý rozvoj zemí kolonizátorů prostřednictvím využívání přírodních zdrojů a pracovní síly z jejich kolonií. Přiblížit dlouhodobé dopady na pracovní podmínky a fungování mnoha států v bývalých koloniálních zemích. Chceme podpořit porozumění historickým příčinám a důsledkům chudoby a principům, které vytváří základní nerovnosti ve společnosti.
