Náš způsob života je postaven na spotřebě materiálů pocházejích z celého světa a na práci lidí, které nikdy neuvidíme. Cena naší spotřeby bohužel zahrnuje tlak na přírodu v podobě těžby a také špatné pracovní podmínky pro lidi (nejen) v zemích Latinské Ameriky, Afriky a Asie. V čem spočívá opravdu odpovědná spotřeba a jak by mohly vypadat důstojné pracovní podmínky ve světě?
Většina řezaných květin prodávaných v České republice pochází z východní Afriky. Jen z Keni pochází téměř 40 % veškerých řezaných květin prodávaných v Evropské unii. Z letiště v Nairobi míří denně do Amsterdamu desítky letadel napěchovaných růžemi. Právě v rovníkových oblastech Keni je možné kvůli příznivému klimatu možné pěstovat květiny celoročně bez nutnosti vyhřívat skleníky. Díky tomu mají letecky dovezené květiny z Keni překvapivě menší uhlíkovou stopu než ty pěstované ve vyhřívaných sklenících v Nizozemí.
Květiny si můžeme natrhat na louce a pokud není sezóna, využívat sušené nebo pokojové v květináči. Pokud chceme potěšit řezanou květinu, máme i v České republice možnosti koupit fairtradové růže, například i v řetězci Lidl nebo Kaufland.
U pěstování bavlny je patrné, jak moc jsme se vzdálili tradičnímu pěstování plodin. Pěstování bavlny je nejen náročné na spotřebu vody, ale i na využívání agrochemikálií. Navíc je téměř 75 % bavlny geneticky modifikované. V Indii dokonce 90 %! GMO bavlna přicházela s příslibem ochrany před škůdci a nižší spotřeby pesticidů. Při intenzivním zemědělství je přirozené, že se příroda pomocí “škůdců” snaží nastavit znovu rovnováhu a monokulturu (například bavlny) narušit. GMO bavlna je vybavena genem, který jednoho z významných škůdců zabíjí bez nutnosti velké spotřeby pesticidů. Tento původně dobrý záměr má ale své trhliny.
Intenzivní zemědělské monokultury mají z podstaty velké osevní plochy pro jednu jedinou plodinu velký negativní vliv na biodiverzitu. Což má důsledky pro stabilitu ekosystému a také na kvalitu půdy, kdy kvůli absenci větších kořenových systémů dochází k půdní erozi.
Škůdci si navíc vytvořili odolnost a postupně se zvyšuje spotřeba pesticidů, hnojiv i vody. A není divu, vždyť nejvýznamnější dodavatel GMO sazenic Bayer (Monsanto) je současně také největším dodavatelem pesticidů. Pro pěstitele to znamená nejen vystavení jedovatým chemikáliím, ale i vyšší náklady a často také lichvářské půjčky na nákup drahých GMO sazenic a nutných doplňkových agrochemikálií. GMO je totiž patentem a zemědělci si musejí kupovat každý rok nové osivo, které je mnohonásobně dražší než přírodní kultivary. Některé tradiční druhy bavlny jako odrůda Kala přitom rostou bez potřeby zavlažování a nepotřebují hnojiva ani pesticidy. Nahlédněte do podmínek indických pěstitelů bavlny pomocí výstavy Život v bavlně.
Kvůli masivnímu zavlažování bavlníkových plantáží se v mnoha oblastech světa vyčerpávají cenné místní vodní zdroje. Na výrobu jednoho trička je zapotřebí přibližně 2700 litrů vody. Na naší planetě je 97 % vody slané a 2 % sladké vody jsou uchována v ledu. Zbývá tak jedno jediné procento, které můžeme využívat. A využitelné neslané vody ubývá.
Aralské jezero bývalo čtvrtým největším jezerem na světě, pak ale Sovětský svaz odklonil tok hlavních dvou přítoků pro zavlažování bavlníkových plantáží v pouštních oblastech Uzbekistánu. Ten díky tomu vyprodukoval na konci 20. století přibližně 2,5 milionu tun bavlny, což představovalo více než 20 % světové produkce bavlny. Jezero kvůli tomu mezi lety 1966 a 2003 ztratilo 75 % své původní velikosti, 90 % vody a hladina poklesla o 22 metrů. Obsah soli se tak zvýšil z jednoho procenta na cca 8 %. Zároveň se do jezera dostalo mnoho hnojiv a pesticidů. Místní obyvatelé kvůli tomu ztratili možnost rybolovu, protože většina ryb již nemohla v takové vodě žít. Ustupující hladina za sebou navíc nechávala zasolenou půdu, kterou následně rozvířil vítr a ničil zemědělství v okolí. Jedná se o největší ekologickou pohromu způsobenou člověkem. V současné době je jezero rozděleno na několik částí, přičemž některé jsou úplně bez přítoku a postupně mizí.
Ze západní Afriky pochází 70 % světové produkce kakaa, 60 % dokonce pouze ze dvou hlavních producentských zemí, Pobřeží slonoviny a sousední Ghany. Na dodávkách kakaa z Guinejského zálivu jsou závislé firmy vyrábějící čokoládu. Mars, Nestlé, Mondelez, Hershey’s, Ferrero a Lindt vyrobí 40 % všech čokoládových výrobků na světě. Dávají přednost nejlevnějšímu kakau ze západní Afriky a tamní vlády jim léta šly regulovanými nízkými výkupními cenami na ruku.
Na začátku roku 2019 činila výkupní cena za kilo kakaových bobů pouhých 750 franků, v přepočtu 30 korun. Podle výzkumu Fairtrade International z roku 2019 činí roční příjem domácnosti pěstitele kakaa přibližně 60 000 Kč, celá domácnost včetně prarodičů a dětí si tedy vydělá denně 160 Kč. To představuje jen 37 % důstojného příjmu, který by pokrýval jejich náklady.
Protože si pěstitelé často nemohou dovolit zaplatit dospělé dělníky na práci na kakaových plantážích, využívají tu nejlevnější dostupnou pracovní sílu. Děti. Nejčastěji vlastní děti, které se pak kvůli pomoci na plantážích nemohou vzdělávat. Podle výzkumu Chicagské univerzity pro americké ministerstvo práce z roku 2019 pracují jenom v Pobřeží slonoviny a v Ghaně v kakaovém průmyslu víc než 2 miliony dětí. Na plantážích nosí těžké náklady a pracují s mačetami. Podívejte se na dokumentární film Ve stínu kakaovníku, který je dostupný na Youtube i na iVysílání České televize. Zdarma si také můžete objednat naši výstavu Cena kakaa, která ukazuje cenu levného kakaa – původní deštný prales je prakticky vykácen a pěstitelé žijí v chudobě.
Jak je možné, že kilo banánů v řetězcích stojí méně než kilo českých jablek? Obchodní řetězce tlačí s požadavkem na nízkou cenu na ovocnářské firmy Chiquita, Dole, Del Monte nebo Fyffes. Ty pak dále na majitele plantáží. Jejich zaměstnanci za tvrdou práci dostávají jen minimální mzdu a jsou nuceni pracovat 6 dní v týdnu 10 až 14 hodin denně. Nucené přesčasy jim nikdo nezaplatí. Pracují v horku a vlhku, bez pojištění nebo lékařské péče a jen s krátkodobými pracovními smlouvami, které zaměstnance kvůli hrozbě neprodloužení udržují v poslušnosti. „Do práce jdeme v pět ráno a vracíme se v šest nebo sedm hodin večer. A za to dostaneme v přepočtu nějakých 10 000 nebo 12 000 Kč měsíčně,“ popisuje paní Garcia, původem z Nikaraguy.
Za práci o víkendu nebo ve svátek firmy neplatí příplatky a nízké mzdy jsou hluboko pod částkou, za kterou se dá vést normální důstojný život. „Když vidíš, kolik jsi dostal za svou práci, tak tomu ani nevěříš, je to strašně málo a člověk si pomyslí, že to není spravedlivé, že to není důstojné, že s tím nemůže vystačit. Mnohdy to nestačí ani na ty úplně základní věci v domácnosti,“ svěřuje se na zahradě svého rozpadajícího domu šedovlasý Luís Eduardo Meza z Kostariky.
Ženy na plantážích kvůli tomu šest dní v týdnu téměř nevidí své děti. Když se v noci vrací domů, jejich děti už spí. Banánovníky jsou ošetřovány letecky fungicidy, půda navíc herbicidy. Tyto chemické přípravky se pak pravidelnými dešti splachují do půdy a znečišťují vodní zdroje. Lidé pak nemají přístup k pitné vodě a musí si ze své nuzné mzdy kupovat vodu v PET lahvích. Pokud s tím chtějí něco udělat, často zakládají odbory. Majitelé plantáží ale na základě působení v odborech často vyhodí z práce jejich příbuzné a je přeřadí na horší práci. Podívejte se na reportáž z banánových plantáží pro Prima Zoom.
Česká republika bývala obuvnickou velmocí. Před rokem 1989 produkovala ročně 72 milionů párů bot. Dnes je to jen pár jednotek milionů. Od 90. let začaly i české firmy využívat výhod globalizované ekonomiky. Přibližně 84 % bot se vyrobí v jihovýchodní Asii, nejvíce v Číně, Vietnamu a Indii. Průměrná vývozní cena obuvi v roce 2020 poprvé překročila 10 USD. V indickém obuvnickém průmyslu pracuje přes milion lidí, kteří v roce 2016 vyrobili 2,26 miliardy párů bot.
Jedním z center výroby bot v Indii je město Ágra. V místní přibližně stovce velkých továren jsou zaměstnaní především muži. Pracují deset hodin denně šest dní v týdnu, volnou mají jen neděli. Za svou práci si vydělají v přepočtu 2 500 až 5 000 Kč měsíčně. To je málo i na indické poměry. V Indii činila v roce 2017 minimální mzda v obuvnickém průmyslu 10 500 indických rupií měsíčně, což je 4 200 Kč. Dělníci často nedostávají ani to. Po zaplacení nájmu a elektřiny jim nezbývá dost peněz ani na jídlo.
Výroba v indické Ágře probíhá nejen ve velkých továrnách, ale i ve sweatshopech. Velké továrny přijímají od obuvnických firem i zakázky, na které nemají výrobní kapacity. Aby pak slíbenou práci včas dokončily, tlačí na své zaměstnance a část zakázky předají majitelům sweatshopů. V nich za ještě nižší mzdy a při využívání dětské práce pracují lidé ve špinavém prostředí špatně osvětlených dílen. Malé dodávky napěchované krabicemi ze sweatshopů dennodenně proudí do střežených areálů velkých továren. Podívejte se na reportáž z obuvnických továren a swetshopů pro Prima Zoom.
Náš mobilní telefon obsahuje cenné minerály a vzácné kovy jako je zlato, cín, wolfram nebo coltan. Tantal obsažený v coltanu je důležitou součástí při výrobě kondenzátorů, používaných při výrobě malých elektronických součástek, zejména mobilních telefonů. Pro výrobu jednoho mobilního telefonu je potřeba několik miligramů coltanu. A také okolo 20 miligramů zlata, které najdeme především v tištěných elektronických obvodech.
Tyto vzácné kovy a cenné minerály bývají označovány jako konfliktní minerály. Těží se totiž v konfliktních oblastech jako je Demokratická republika Kongo. V zemi se totiž kromě druhého největšího pralesa na světě nachází také Velká příkopová propadlina. Ta především v provincii Katanga skrývá obrovské zásoby kobaltu, mědi, diamantů, zlata a dalších nerostů. Ročně se zde jen coltanu vytěží tisíce tun. O kontrolu nad těžbou spolu soupeří vládní síly a ozbrojené skupiny, což vede k desítkám let trvajícím ozbrojeným konfliktům a občanské válce. Od 90. let kvůli nim a následné podvýživě zemřelo přes 6 milionů lidí. Je to tak nejvražednější konflikt ve světě od druhé světové války. Země není demokratická, ani republika. Obyvatelstvo je rozděleno mezi více než 200 etnických skupin, největší z nich jsou Bantuové. Zemi drancovali Belgičané, kteří odešli v roce 1960. Poté zde o svůj vliv bojovali Američané se Sověty. Přestože je země plná nerostného bohatství, lidé žijí v chudobě a země patří mezi nejchudší na celé planetě. V místě dochází k násilí, vydírání, korupci, porušování lidských práv a ničení životního prostředí. Z bohatství si chce každý ukrojit a zemi chybí silné centrální vedení, aby se bránila a chránila blaho svých občanů.
Mezinárodní organizace a vlády se snaží přijímat opatření, jako je zavádění pravidel pro transparentnost dodavatelských řetězců a podpora udržitelné těžby. Evropský parlament přijal v roce 2017 nařízení, které ukládá povinnost evropským dovozcům zlata, cínu, wolframu a tantalu, aby řádně prověřili, zda jejich dodavatelé neporušují lidská práva. Vzorným příkladem pro všechny výrobce elektroniky je od roku 2013 nizozemský projekt Fairphone, který si hlídá původ minerálů a pro výrobu svých mobilních telefonů využívá výhradně Fairtrade certifikované zlato.
Také v České republice se můžeme setkat se špatnými pracovními podmínkami a porušováním Zákoníku práce. Lidé, kteří tvrdě fyzicky pracují, ničí si zdraví ve směnných provozech, vidí málo své děti, dostávají mzdu tak mizernou, že často musí žádat o příspěvek na bydlení. Platforma pro minimální důstojnou mzdu v České republice vypočítává od roku 2019 míru nákladů potřebných pro zajištění důstojného života. Tedy nákladů na jídlo, bydlení, oblečení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání i volný čas, ale i úspory na nečekané výdaje. V roce 2022 byla minimální důstojná mzda 40 912 korun hrubého, v Praze o necelé 2 000 vyšší. Roste počet lidí, kteří na důstojnou mzdu nedosáhnou, V roce 2022 se jednalo přibližně o 63 % lidí.
Náhled do špatně placené a rizikové práce v České republice dávají textové investigativní reportáže novinářky Saši Uhlové, které začaly vycházet v roce 2017 na webu A2larm.cz pod názvem Hrdinové kapitalistické práce. Ve spolupráci s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky zmapovala novinářka situaci nízkopříjmových zaměstnanců a vyzkoušela si ji na vlastní kůži. Uhlová se nechala zaměstnat jako pokladní v supermarketu, na třídící lince s odpady, u zpracovatele masa a v nemocniční prádelně. Základním problémem jsou podle ní nízké mzdy, od kterých se odvíjí spousta dalších problémů. K tématu později vznikl také oceňovaný filmový dokument Hranice práce, který je dostupný na iVysílání České televize.
Společnosti prodávající oděvy se zaměřují pouze na vývoj, design a prodej, většinu procesu šití a stříhání přesunují do zemí s levnou pracovní silou a problematickou vynutitelností práva. Charakteristický znakem textilního průmyslu je tlak odběratelů na dodací lhůty a na cenu. Kontrolovat pracovní podmínky v dodavatelských továrnách je složité: „Komisaři i jeho auditoři jsou podplacení. Audity jsou hlášené týdny dopředu, továrna se na to vždy velmi dobře připraví – v den auditu není na pracovišti žádný dělník beze smlouvy, všechny dokumenty odpovídají zákonu o minimální mzdě i dalším, na pracovišti je čisto, k dispozici rukavice i další pomůcky, vyvětráno otevřenými okny, přístupné toalety i pitná voda. Auditor potom přijde, přečte několik papírů, dá si čaj a odchází,“ zmiňuje Saleena z Indie.
Co můžeme udělat my? Můžeme si kupovat kvalitní oblečení, které dlouho vydrží, a nemusíme si díky tomu oblečení kupovat tak často. Lze využívat také second handy nebo si oblečení vyměňovat s kamarády nebo v rámci swapu. Při výběru nového oblečení můžeme dávat přednost tomu od výrobců zapojených do mezinárodní iniciativy Fair Wear Foundation (www.fairwear.org), která usiluje o transparentnější dodavatelské řetězce a lepší pracovní podmínky a závazek vyplácení důstojné mzdy. Můžeme se také zapojovat do existujících kampaní za zlepšení pracovních podmínek v textilním průmyslu, třeba do výzev Fashion Revolution nebo evropské organizace Clean Clothes Campaign (www.cleanclothes.org).
Podle zprávy neziskové organizace China Labor Watch čelí lidé vyrábějící elektroniku špatným pracovním podmínkám. Pracovníci v čínských továrnách Foxconn ve městě Čeng-čou jsou nuceni k přesčasům a nemají proplacené slíbené bonusy. Dle zprávy z roku 2019 měli někteří zaměstnanci až sto hodinové přesčasy, během noci probíhaly neplacené pracovní schůzky a továrny neohlašovaly pracovní úrazy. Továrny prý navíc zaměstnávají více brigádníků než povoluje zákon, tedy maximálně 10 % ze všech zaměstnaných lidí. Tato praxe vede k přetížení zaměstnanců a má negativní dopad na jejich psychické zdraví.
V minulosti se Foxconn stal terčem kritiky, když v roce 2010 došlo v několika jejich továrnách k sérii sebevražd nebo pokusů o ně. Tato tragédie byla spojována s nepřijatelnými pracovními podmínkami a nízkými mzdami, které pracovníci museli snášet. Dalším problémem spojeným s výrobou elektroniky je využívání nucené práce, která se vyskytuje při výrobě textilu a elektroniky zejména u etnické skupiny Ujgurů v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang.
Špatné podmínky při výrobě počítačů byly v minulosti registrovány při výrobě známých značek, jako Dell, Hewlett-Packard, Acer, Apple, Lenovo a Fujitsu, což vyvolává opakovanou kritiku ze strany nevládních organizací. Problematická není jen samotná výroba počítačů, ale také těžba a zpracování potřebných kovů nebo likvidace staré elektroniky.
Na toto téma zde nahlížíme pohledem principů a hodnot globálního vzdělávání. Jako spotřebitelé jsme úzce propojeni s lidmi jinde ve světě. Snažíme se podpořit vnímání sebe jako součásti globálního společenství a motivujeme k odpovědnému a vědomému spotřebnímu chování. Náhledem do aktuálních pracovních podmínek ve světě se snažíme přiblížit každodenní zkušenost výrobců a pěstitelů, podpořit naši solidaritu a vůli podporovat důstojný život pro všechny.
